počě[18v]číslo strany rukopisušta sě raditi,
kako by mohla u míru státi.
A když sama dva za horú mluviešta,
o tom nic nevědiešta,
že, svadivše sě, Uhřata na Čechy udeřili
a s obú stranú mnoho lidí zbili.
Již Čechy běžiechu
a Uhři za nimi silně jdiechu.
Jiřík, Stanóv syn, sám Uhřata stavi
a všě Čechy smrti zbavi.
Ten jinoch šlechetný tehdy div nad Uhry pokáza
a mnoho hrdinstva do sebe ukáza.
Ve krvi do hleznú brodieše,
kamž sě jedno obrátieše.
Pohřiechu ten tu snide.
Otta moravský, krátě chvíli, na hóru vznide,
nebo obláščě za horú stojieše
a o tomto skutcě nic nevědieše.
Když uzřě, ano tepú na české stany,
křiče na své Moravany.
I jěchu sě Uhřat se dvú stranú bíti
a nikohého neživiti.
Král a kněz, když to zvěděsta,
bez doskončenie on sěm an tam běžiešta.
Kněz i mrtva Jiříka jě sě ctíti,
jeho dětem káza na ščítě červené a bielé pruhy nositi,
nebo šlechetný Jiřík obersky byl přijímal,
kdež byl Uhřat dojímal.
Kněz Vladislav, dietek nejmajě
a do bratra Bořivojě velmi ufajě,
přěd zemany, pozvav jeho,
postúpi jemu kněžstva svého.
O Vladislavově a Bořivojově vypuzení[co]vypuzení] wypuze
Když Bořivoj knězem bieše,
slibu zemanóm neplnieše.
V radu počě Němcě pojímati,
pro to bratr jeho Vladislav jě sě naň hněvati.
Pojem jej do komňaty samého,
vecě: „Báťo, třěba mi s tobú mluviti cos tajného.“
Vecě: „Báťo, proč druhem sě nekážeš,
že Němcóm jíti z dvoru nekážeš?
Či nepomníš, co jsú nám zlého učinili,
kako jsú Němci náš rod zradili?
vídal li s kdy v jinéj zemi cizozemcě v radě?
Kterýž ten jest, ten chce svéj cti vádě.
Z své země sě dobrý nepostojí,
ktož sě doma neschová, ten u nás stojí.
Kako ten móž cizozemci věren býti,
jenž s svými nemohl sbýti?
Kako ten bude tobě dobřě raditi,
jenž myslí, kako by mohl uškoditi?
Cizozemec nepřišel[cp]nepřišel] neprzyetel jest hledat dobra tvého[cq]tvého] ſweho,
ale na to, aby hledal užitka svého.
Bude li sě tobě zle vésti,
kto jemu nedá do své země lésti?“
Kněz jemu otpovědě:
„Ó, však já to dobřě vědě,
že, když si ty knězem byl,
toho s v radu pojal, ktož tě byl míl.
A kdyžť já sobú vladu,
komuž věři, toho pojmu s sobú v radu.“
Řek to, s hněvem z komňaty vynide.
Kněz Vladislav s zemany přědeň jide
řka: „Když ty nechceš na své tbáti,
já sě chci v své kněžstvo uvázati.“
Ven z té sieni jej vyvede,
vyhnav jeho čeled, svú uvede.
Tu jeho Němci stojiechu
i přimluviti sě nesmějiechu.
Vladislav na kniežěcí stolec vstúpi,
po třech letech opět Bořivoji[cr]Bořivoji] borzywoy kněžstva sstúpi.
[II-135]číslo strany ediceKněz Bořivoj na Saskéj kostel postavi
a svatému Apolinarišovi jej oslavi,
jenž jej byl z vězenie vypravil
a kněžstva českého dopravil.
Ale Bořivoj neumě té milosti schovati
i jě sě opět Němcóv v ze[19r]číslo strany rukopisumi
