hlásko[724]číslo strany tiskusloví – a vůbec v historické mluvnici – velmi podstatně po několika stránkách:
a) Především se změnil názor na poměr češtiny k sousednímu slovenskému jazyku. Gebauer pokládá slovenštinu za nářečí českého jazyka, vůbec si neklade otázku svébytnosti a vývojové samostatnosti slovenského celku. V podstatě totéž stanovisko zastává však i r. 1935 Fr. Trávníček (HistMl. s. 3); jeho tehdejší pojetí vychází z politické koncepce tzv. československého národa, oficiální to národnostní teorie první buržoazní republiky (po r. 1945 Trávníček tento svůj názor korigoval). Proti teorii jednotného jazykového vývoje československého, v němž slovenská nářečí zaujímají postavení nářečí okrajových, mluví četná jazyková fakta. Historické i jazykově zeměpisné zkoumání česko-slovenských vývojových shod ukazuje, že mnohé slovenské hláskové změny, které Gebauer spojoval se změnami českými, např. ó > uo, nevznikly v slovenštině šířením českých změn na východ, nýbrž jsou výsledkem specifického vývoje slovenského, především středoslovenského. České hláskové změny pronikaly nanejvýš do západoslovenských nářečí (např. ie > í, uó > ú), ale i tam se křížily s typickými změnami středoslovenského centra.
b) Dále se změnila sama materiálová základna historickogramatického bádání a tím i pojetí historické mluvnice. Již soudobé recenze prvního dílu Gebauerovy Historické mluvnice, tj. recenze Jagićova i metodologicky velmi podnětná recenze Šachmatovova,[20] V. Jagić, AfSlPh. 16, 1894, s. 505 n.; A. A. Šachmatov, SborOtdRJaz. 46/6, zvláště pak samostatná studie Otčet o prisuždenii premii prof. Kotljarevskogo v 1898 g., Sanktpeterburg 1898. připomínaly, že Gebauer podává vlastně historickou mluvnici psaného jazyka, že jeho nářeční materiál je kusý. Tehdejší Gebauerovi kritikové správně přičtli tuto jednostrannost soudobému stavu jazykovědné bohemistiky, soustředěné především k poznávání vývoje českého psaného jazyka a jen pomalu se rozbíhající k vědeckému zkoumání živých lidových nářečí. Rozdíl mezi pojetím Gebauerovým a požadavky A. A. Šachmatova vyplynul však nepochybně i z rozdílné povahy historických jazykových pramenů, jež měl k dispozici na jedné straně historik češtiny a na druhé historik východoslovanských jazyků: proti poměrně jednotnému jazykovému rázu psaných českých památek jsou východoslovanské památky nářečně značně rozrůzněny, což již samo vede badatele k intenzívnímu využívání nářečního materiálu. Gebauer sice význam nářečních dokladů nepodceňuje (např. v úvodu na s. XI vyslovuje do budoucnosti naději, že „mnoho také vyjde ještě na jevo z obecných nářečí“), nářeční doklady mu však slouží spíše k doplnění, zpřesnění celkového obrazu, nejsou pro něho východiskem.
Teprve dialektologická práce bohemistických generací, jež přišly po Gebauerovi, vytvořila předpoklady k uskutečnění Šachmatovova požadavku – využívat v historické mluvnici co nejvíce živého, mluveného slova. Důraz na nářeční materiál a jeho vývojovou interpretaci je charakteristický pro historickogramatickou práci Fr. Tráv[725]číslo strany tiskuníčka
![[724]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00736.jpg){kind=link}
![[725]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00737.jpg){kind=link}