[590]číslo strany tiskuc) Samohlásky pochýlené jsou v srbštině lužické, polštině a maloruštině; zejména: hluž. ó proti o, – pol. á (= a, u výslovnosti dial. skoro – o. srov. lašské o za české á, jo mom = já mám), ó (vysl. u), é, ą proti a, o, e, ę, – a mrus. i (za to vyslovuje se dialekticky u, uo atp., proto Miklosich volil psaní ô, srov. Mikl. I2 430) proti o. Jsou to střídnice samohlásek předtím dlouhých; délka tu zanikla, ale účinek její jeví se ve znění pochýleném. Shodu české kvantity a zejména české délky s tímto pochýlením ukazují příklady: č. bóh nč. bůh gen. boha a hluž. bóh boha, pol. bóg boga, – č. stól nč. stůl gen. stolu a pol. stół stołu, mrus. stil stola. – č. sól nč. sůl gen. soli a hluž. i pol. sól soli, – sám fem. sama a pol. (stpol.) sám dial. som fem. sama, – č. sníh stč. snieh gen. sněhu a pol. sniég g. sniegu, – č. soud stč. súd a sudí proti pol. sąd a sędzią – č. toužiti a tuhý proti pol. tąžyć a tęgi, – č. zajíc stč. zajiec a zaječí stč. zajěčí proti pol. zając a zajęczy, – č. pět a pátý proti pol. pięć a piąty, – č. tele pl. gen. dial. tělát BartD. 89 (stjick.) a demin. telátko proti pol. cielę, cieląt, cielątko; atd. Vůbec nalézá se, že české samohlásky dlouhé mívají proti tobě v polštině, mnohdy také v hluž. a maloruštině samohlásky pochýlené.
Výjimky a neshody jsou ve vyložených zde případech některé, a někdy mnohé. Ale přece je tu také patrna shoda, z níž vysvítá, že česká kvantita v slovích sem patřících souvisí jednak s ruským a jihoslovanským a tudíž i s praslovanským přízvukem, jednak s pochylováním, hlavně polským, a tudíž s bývalými kvantitativními rozdíly v polštině a jinde. Shoda tato nemůže býti náhodou, nýbrž je zajisté účinkem jistých příčin; a poněvadž je to účinek v slovanských jazycích různých, proto nelze jinak než předpokládati, že příčiny jeho působily v době prastaré, – že tedy nynější česká kvantita nejen celkem již v historické době staročeské byla, nýbrž že v případech sem patřících je původu velmi starožitného.
503. Změny kvantitativní rozeznávají se etymologické a fonetické. Etymologické dějí se za příčinami etymologickými a s jistou pravidelností: sem patří na př. dloužení v kmenech rek-rêčь, v iterativech dъch-dýchati, kladu-nakládám atp. (srov. § 88), a dloužení, které vzniká stahováním v moje-mé, volaješь-voláš, rebrьjь-řebří, listьje-listie, neumělý-númělý atp. (srov §§ 476–479). Naproti tomu jest dloužení a krácení fonetické, při kterém není nebo nevidíme příčin etymologických a kde také pravidelnosti nebývá: na př. v nč. kompt. čistěji m. čistějí stč. čistějie, plur. nom. tři, čtyři m. tří, čtyří stč. -řie, v dial. obá dvá m. oba dva, nikdý Háj. herb. 69ᵇ, někdý t. 191ᵇ, nihdá Btch. 440, sotvá BartD. 8 atp. m. -dy, -da atd. Ale lišení toto je nesnadné, poněvadž velmi často nepoznáváme, je-li v kterém zjevu kvantitativním příčina nějaká hlubší a jaká.
![[590]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00602.jpg){kind=link}