[588]číslo strany tiskukrátkost; na př. za psl. krátké nes- máme jednak krátké nĕsu a jednak dlouhé nésti (= nēsti), za psl. dlouhé vid- máme rovněž tak jednak krátké viděti a jednak dlouhé vídati atd.
Krom toho pak nalézáme v kvantitě také dialektické různosti, na př. pl. dat. chlapóm a chlapŏm, šestý a šéstý, od ſeeſtee hodiny, ſſijeſtee (knihy) VšehK. 166ᵃ, šístý BartD. 56 (dol.) atd.; a růzností těch nelze pochopiti jinak, než nestejným měněním kvantity bývalé a kdysi stejné.
Z toho pak ze všeho vyplývá, že kvantita česká je dílem prvotná, a většinou původu podružného. Prvotná je kvantita jenom některých slabik krátkých, jako v nesu, mohu atp., t. j. všude tam, kde jest e, o původní nebo za bývalé ъ, ь; všude jinde máme kvantitu podružnou. Zejména pak je kvantita slabik dlouhých, které má čeština historická, původu veskrze podružného, na př. nésti, můžeš, slýchati, dýchati, vídati, začínati atd., – kdežto slabiky krátké jsou dílem krátké odevždy, na př. nĕsu psl. nĕsą, mŏhu psl. mŏgą, dílem střídnice slabik původně dlouhých. na př. dŭšă nč. dŭšĕ psl. dūšā, pl. akk. syny psl. sȳnȳ atd.
502. Je tedy kvantita česká původu většinou podružného. Ale tím není řečeno, že by to byl původ pozdní a nedávný. Naopak, jednak změny hláskoslovné, které jsou účinkem délky (úžení a rozšiřování), a jednak stará forma psaná dosvědčují bezpečně, že kvantita novočeská je celkem t. j. valnou většinou táž, jako v historické době staročeské.
Kromě toho pak jsou některé známky, že kvantita česká, ačkoli podružná, některými začátky svými zajisté do hluboké starožitnosti, do doby předhistorické zasahuje. Známky ty jsou shoda s ruským a jihoslovanským přízvukem a shoda s polskými, lužickosrbskými a maloruskými samohláskami pochýlenými.
a) Shoda nějaká české kvantity s ruským přízvukem jeví se v případech několikerých, z nichž vytkneme některé.
1. V češtině je kořenná slabika krátká v praes. sg. 1. mohu a pl. 3. mohú proti sg. 2. móžeš nč. můžeš atd., – a podobné bylo nebo jest kolu a kóleš nč. kůleš, pravda v oči kůle Přísl., – beru a béřeš, deru a déřeš atd., béře ſe Br. Isa. 19, 1, jenž hlavu dýře Pam. 3, 112, zpéřete raucha ſwá Br. Num. 31, 24, oheň sžjře zemi t. Deut. 32, 22, – zovu a zóveš, řevu a řéveš atd., nazůveš jméno jeho Br. NZák. 116ᵇ, ſluowe Vít. 3ᵇ a 17ᵇ, lev rzyéwe Ben. Jg., říve Vel. Jg., an rzijewe Blázn. 156ᵃ atd., – stč. chocu a chóceš, ač wſchoczy jiesti ŽKap. 49, 12, když se jim wzchuce píti Mill. 44ᵃ, nč. dial. zchůceš-li peníze Us. Bosk. Jg., – a shodně s tím je rus. praes. mogú móžešь, koljú kólešь, chočú chóčešь. srov. Brandt, Akc. 209.
2. V češtině je sg. nom. hora a k tomu sg. akk. hóru nč. hůru v adv. vzhóru, vzhůru. Možná, že je to zdloužení jen fonetické, jaké
![[588]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00600.jpg){kind=link}