[587]číslo strany tiskuB. 530 byly vesměs dlouhé také slabiky s er, el, or, ol, ьr, ъr, ьl, ъl s následující souhláskou, tedy ve skupeních vzoru tert, tort atd. (er atd. jsou tu takořka dvojhlásky).
V této staré kvantitě nastaly záhy změny. Na př. bylo-li ą, jak theorie předpokládá, původně vesměs dlouhé, tedy byly slabiky vytčené v psl. mąka farina a mąka cruciatus, v sg. 1. nesą a 3. pl. nesątь atd. původně stejné, totiž vesměs dlouhé; ale za mąka farina je č. múka nč. mouka, za mąka cruciatus pak je č. muka, a podobně je sg. 1. nesu a pl. 3. nesú nč. nesou, kvantita bývalá se tedy změnila; a poněvadž rozdíl zjevný v č. múka a muka, nesu a nesú atd. se jeví také v srbch. múka (č. mouka) a muka (č. muka), hoću (stč. chocu, chci) a nesu (č. nesou), jakož i v pol. mąka (mouka) a męka (muka), niosę (č. nesu) a niosą (č. nesou), vyplývá z toho, že ą, původně jednostejné a vesměs dlouhé, záhy se rozlišilo a bylo dílem dlouhé dílem krátké již v době prastaré. A totéž stalo se s původně dlouhými samohláskami ostatními.
Změny kvantity časem se množí a výsledkem jejich jsou kvantitativní poměry, jež vidíme v slovanských jazycích nynějších. V některých z těchto jazyků je rozdíl kvantitativní setřen; v jiných pak je zachován, ale ne ve stavu svém původním. Zachován jest vůbec rozdíl (nikoli rozdíl původní) mezi slabikou dlouhou a krátkou v slovinštině, srbskochorvatštině, češtině a dílem kašubštině (v. Stef. Ramułt, Słownik jezyka pomorskiego czyli kaszubskiego 1893, XXVIII sl.); v srbštině lužické, polštině a maloruštině jsou místo bývalých samohlásek dlouhých samohlásky t. zv. pochýlené (stištěné, zžaté); v ruštině pak a v nové bulharštině (Mikl. I2 376) rozdíl mezi slabikou dlouhou a krátkou vůbec zanikl, slabiky jsou tu kvantitativně vesměs stejné.
501. Kvantita česká je dílem reflex kvantity praslovanské, dílem výsledek změn během času vykonaných. Na př. v nesu je krátké -e- od prvopočátku; -i- bylo původně vesměs dlouhé, tedy také ve vidêti, ale v českém viděti je krátké, proti dlouhému víd- ve vídati; totéž platí o y ve slyšeti proti slýchati, a totéž platí o každém prvotném i, y, u, a v češtině, tedy na př. v slovích čin, činiti, syn, syny, pustiti, duch, duchu, kladu, had, hada atd.
Příkladů pro í, ý, ú, á, ve kterých by délka byla proto, že i, y, u, a byly samohlásky původně dlouhé, trvám že není, mohlo by se zdáti, že na př. v iterativech dýchati, začínati atp. je v délce české zachována délka původní, ale to zdání bylo by mylné: psl. dlouhé dȳch-, čīn- atd. postupem na půdu českou zkrátilo se v české dych-, čĭn- atd., a z toho vzniklo dých-, čín- atd. dloužením podružným, parallelně se slyšati-slýchati, viděti-vídati, kladu-nakládaju atd.
Naopak nalézáme, že všude, kde theorie předpokládá starou délku nebo starou krátkost, v češtině je za to v obojích případech tu délku, tu
![[587]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00599.jpg){kind=link}