[329]číslo strany tiskuStáří a rozšíření hlásky
259. Hlásku ř má s češtinou také polština a (měrou obmezenou) lužická srbština, na př. č. křivý, pol. krzywy, hluž. křiwy (dluž. kšiwy m. křiwy). Podle toho mohlo by se zdáti, že v slovanštině západní vyvinula se společně a že je tu od pradávna, z doby předhistorické. Ale tomu jsou na odpor nejstarší památky české: sykavé ř liší se zněním svým velmi zřejmě od r; kdyby bylo bývalo již v češtině nejstarší, jevil by se rozdíl také v písmě; ale rozdíl v písmě proniká až v textech pozdějších. Z toho soudím, že české sykavé ř vyvinulo se až v době pozdější, historické, a že tedy také pol. a luž. ř nepochází z doby jednoty západoslovanské, nýbrž že se vyvinulo každé na půdě své domácí.
Kdy vzniklo a jak se šířilo ř v češtině, o tom máme svědectví následující: kroniky Kosmovy rukopis nejstarší A (z r. 1154) má v bohemikách vždycky r (ve vyd. ve Fontes je III, 34 vytištěno Krziwoplath, omylem, rkp. má Kriwoplath); taktéž je v ostatních rkpích této kroniky stol. XII a XIII; první známé doklady pro ř jsou Lukohorſany v list. z r. 1237 (Reg. I, 427) a Orſechow v list. též z r. 1237 (Boček, Cod. Mor. II, 329), srov. Šemb. lit. (1869) 78; v Gloss. Jer. z 1. pol. XIII je credica viculus t. j. čriedica (doklad jediný); v MVerb. nikdy ř, na př. kremen, rrepa, perre (= subst.); v ABoh. též, na př. materi (sg. lok.), grivny; v CisMnich. též, na př. tri, cris, wſkrefil; v Ostr. též, na př. ztworene (za pozd. stvořenie); v HomOp. je většinou r, naprezenim, hreſny atd., a vedle toho 2krát ř: birzmouani, horſcoſti; v ŽGloss. na sklonku XIII stol. je 14krát r: bremen, prieſla, priewedl, prziedgid, prigmeſ, ſtrehu, traſſa a j., a ostatek (asi 100krát) vždy ř: brzitwa atd.; v AlxH. z téže doby vždy ř, kromě 1, 7 na prozriedku; ok. r. 1300 je v Túl. jednou ř. wnutrz 56ᵃ, ostatek (15krát) vždy r; v Kunh. 5krát ř, prfiuodis 148ᵃ, horſke 150ᵃ, uierzi 149ᵃ, pzretelu 147ᵃ, pzrihodis t. 148ᵃ, ostatek (28krát) vždy r; v Rostl. je vedle ř, rzierziuchy, trzybule a j., 6krát též r, netryezk, briechtan a j.; výjimkou vyskytuje se r místo pravidelného již ř ještě ve stol. XIV: neprateli ŽKlem. 77, 53 (omyl?), na drewnyem póhoně Rožmb. 42, za drewnyeho opata t. 138, po dworyech t. 284, w dworyech t. 290, ftworil (sic) ŽWittb. 94ᵇ, 6, rozproſtriech t. 87, 10, remeſlnyte t. 57, 3, rozrewnil t. 9, 4 (25), před JiřBrn. 549, pryneſl t. 426, wzkryeſyl t. 318, wzkryeſyeny t. 320, hryechow Admont. 1, t. 2, tryeba t. 1, pryed t. 2 (v Admont. 5krát r a jen 2krát ř), bez preſtanye Kat. 48, priſpority MüllKáz. 620. V dokladech známých vyskytuje se tedy ř teprve v 1. pol. stol. XIII (ve dvou list. z r. 1237), odtud ho nenáhle přibývá, má převahu na sklonku XIII (v ŽGloss. je valnou většinou, a v AlxH., druhé největší památce té doby, je skoro vždy I, a ve XIV stol. jest r m. ř řídkou výjimkou. A tím naznačen jest i postup, jak se ř v češtině vyvíjelo: zajisté tu nebylo ode vždy, nýbrž vzniklo zde
![[329]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00341.jpg){kind=link}