[315]číslo strany tiskuna př. vênьcь č. věnec, vedle lit. vainikas, – kъnęȥь, kъnęzь, č. kněz, sthněm. chuning, – vitęzь č. vítěz, ze stnor. vikingr Uhlenb., – pênęzь č. peniez, z germ. penninga t., – ovьca č. ovce, lit. avikė, – stьȥa, stьza, stč. stzě stezka, ze stьg-, – sьrdьce č. srdce; – sicь talis stč. sic, vedle takъ; –
v některých iterativech, na př. stsl. klicati vedle klikati clamare, – lęcati č. lécěti, léceti vedle lęką flecto, č. léknouti, – naricati v. -rêkati č. naříkati, – sêcati v. sêkati, – ticati,- têcati v. têkati č. těkati, – vycati discere v. vyknąti, blistati m. bliscati v. bliskati. – sьcati mingere, č. scáti, – poklęcati č. klécěti claudicare vedle kleknúti, z koř. klęk- Mikl. Etym. Wtb. 118, – mácěti v. makati stsrb. pomacati, – dvizati v. dvignąti. – mizati nutare, č. mizeti, v. mьgnąti, – stizati v. stignąti, – strъzati radere v. strъgati a strugati, č. strhati (stč., = strouhati) a strouhati, – sъ-žizati comburere v. sъžigati a sъžagati; – tęzati exigere v. tęg-, tęgnąti trahere, č. zati (též), z koř. tęg- Mikl. Etym. Wtb;.udy vzniklé psl. hlásky c a ȥ, ż dochovány i do češtiny: psl. vênьcь č. věnec, psl. kъnęȥb a kъnęzь č. kněz slc. kňaž. V slabikách ca, ȥa a cu, ȥu způsobují přehlásku, za starší gen. věnca, kňaȥa atp. a dat. věncu, kňaȥu atp. je později přehlasované věncě, knězě a věnci, knězi (o odchylkách mizati m. mizěti atp. v. § 99). Přehláska děje se jen v slabikách měkkých; jsou tedy i vytčené zde slabiky ca, ȥa atd. a tudíž i jejich souhlásky c-, ȥ- měkké. Měkkost c, z pochází od původu těchto hlásek, způsobeného sousedstvím měkkým, a zůstává při jejich kvalitě, jest vlastností jejich jakožto zubných assibilat, vzniklých způsobem vyloženým. Srov. § 394.
5) Psl. kt, gt změnilo se v jistých případech tak, že v slovanštině historické jsou za ně střídnice stejné, jako za psl. tj totiž: stsl. a bulh. št. rus. a sln. č. srbchorv. ć, česk., pol. a luž. c. Na př. z psl. pektь, megtь je stsl. peštь a moštь, bulh. pešt a mošt, rus. pečь a močь, sln. peč a moč, česk. pec a moc, hluž. pěc a móc, pol. piec a moc. Pro cht je dokladem jen srb. inf. vrieći z *verchti. Jakým postupem se zde kt a gt měnilo, až z něho bylo historické št, č, ć, c, vykládáno všelijak; nejpodobnější je výklad, že z kt atd. stalo se jistými změnami tj, a z tohoto pak že se vyvinuly známé jeho střídnice historické, t. j. střídnice stejné jako z původního t + j, v. § 245 (Miklosich I3238 a 306, Jagić v Arch. 10, 195).
Případy, kde střídnice česká za psl. kt, gt jest, v. v §§ 368 a 377. –
Z doby psl. pochází také odsutí k z pletą vedle lat. plecto a sthněm. vlëhtan, – *letъ, letêti m. lekt-, vedle lit. lėkti, lėkiu. – pętъ v. lit. penktas a lat. quinctus, – šestь m. šekstь, – aor. rêste atp. z rēkst-.
E) Psl. c, ȥ (dz), z, s.
248. Psl. c je sykavka měkká. Vyvinulo se až na půdě slovanské ze staršího k, a to (podle § 247):
![[315]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00327.jpg){kind=link}