[312]číslo strany tiskuD) Psl. k, g, ch.
247. Psl. souhlásky hrdelné k, g, ch jsou střídnice za pův. k, g, gh, s (srov. § 240 a 241); na př. k v psl. teką je podle skr. takāmi atd. střídnicí za pův. k, – g v psl. jьgo je podle lat. jugum, skr. jugam atd. střídnicí za pův. g, – g v psl. stig-, stsl. dostignąti č. stihnouti je podle skr. stighnōmi, ř. στείχω střídnicí za pův. gh, – ch v psl. mucha je podle lit. musė, lat. musca střídnicí za pův. s.
ch je také střídnicí za germ. h v slovích přejatých a v slovanštině rozšířených: chlêbъ č. chléb, got. hlaifs, – chlêvъ č. chlév, got. hlija, – chyzъ, chyža, č. chyše, got. -hūs, sthněm. hūs. –
Hrdelnice k, g, ch podléhají v době psl. změnám několikerým.
1) Ve spojení se samohláskami druhu e a i, totiž -e, -ę, -ē, -i (vzniklého z *ī a z *ei̭) a ь ( vzniklého z *e a *i), mění se hrdelnice k, g, ch v podnebné č, ȥ (dž), š. Začátky změny té sahají do doby předslovanské (do doby litevskoslovanské, v lit. vyslovuje se na př. ki, gi měkce a v lotyššt. jsou tu hrdelnice k, g změněny v c, dz); v době psl. pak vykonána změna všeobecně. Jako temné k se tu mění v temnou zubnici assibilovanou (č skoro = t + š), tak mění se také g v ž (= dž), srov. slc. striga-stridžisko; ale ȥ mění se záhy dále v ž. Skupené sk, zg mění se v šč, žȥ, toto pak oboje podrobeno jest ve slovanštině historické proměnám dalším; v češtině zejména šč dílem zůstává (v češtině staré a východní), dílem se mění v śť (v češt. západní), a žȥ se mění v žď.
Příklady:
ke, ge, che změněno v če, že (ȥe), še v slabikách kořennýċh česati, z koř. kes-, stupň. v kosa coma, – četyrьje, vedle lit. keturi, – žena., stprus. gena, – ženą č. ženu, z koř. gen-, stupň. v gon-, goniti, – želъvь č. želva, z gel- a toto z ghel- podle ř. χέλυς, – šestь č. šest, z chestь a toto ze sest-; – v sing. vok. vьlče, bože, duše, vedle lit. vilke ř. λύϰε atd.; – v kmenech praesentních peče-, može-, z koř. pek-, mog-; – v aor. peče, može; – v part. pečenъ, moženъ, atd.; –
kę, gę, chę změněno v čę žę (ȥę), šę v čęti, z koř. ken-, stupň. v konьcь č. konec, – ȥęti, z koř. gen-, lit. geneti osekávati, – aor. 3. plur. stsl. bišę z bichę; –
kē, gē, chē změněno v čē, žē (ȥē), šē a toto dále v ča, ža (ȥą), ša v slabikách kořennýċh čaditi, z kēd-, koř. ked-, stupň. v *kod-, odkudž kaditi, – žagati, stsl. sъžagati, č. žáha, žahati, z gēg-, koř. geg-, stupň v gog-, odkudž stsl. a rus. izgaga, – žarъ, stsl. požarъ incendium, č. žár, z gēr-, koř. ger-, stupň, v gorêti; – v koncovkách kmenových v obyčajь č. obyčěj, obyčej, z *obykējь, – piščalь stsl. pištalь č. píščěl, píšťala, z piskēl-, – voščanъ, rožanъ, možȥanъ stsl. moždanъ medulla impletus, voščěný, rožěný, možděnicě, z voskēno-, rogēno-, mozgēno-, – v kompt.
![[312]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00324.jpg){kind=link}