[246]číslo strany tiskubuozie (3krát), puol 128ᵃ a j. (3krát), wuoczy 54ᵇ, kuoczaſſu 130ᵃ ſ uocztem 52ᵃ, ſuotpuſczenym 45ᵃ, zuobycziegie 47ᵃ; v KristTom. jsou doklady s uo většinou po retnicích a po předložkách; v Brig. jsou odchylky jako wuolal 48ᵇ atp. zvláště po retnicích; atd.
Nč. pravopis má ů za bývalé uo a ó. Ale vyskytují se tu některé omyly. Zejména psáno bývá druhdy nesprávně, nebo jest kolísání:
v impt. uj vzoru kupovati, chybné ůj; na př. milůgte Br. 14ᵇ, radůgte ſe t. 12ᵃ, obětůg t. 13ᵇ atd.; pamatůgme Nudož. 86ᵃ, warůgte ſe t.; vrarůg ſe Papr. Ob. 18, milůgte t. 25 a j. (často); milůg, milůgme Dolež. 102, Tham. 109, Tomsa 272; pozorůgme Rulík 31; chyba tato souvisí se psaním -uoj, neodſtupuoy Comest. 119ᵇ atd., o čemž v. nahoře v c); –
v brůna, chybně bruna; brůna = bílý kůň, ze stč. broný albus; mate se s vulg. braun = kůň hnědý, z něm.; –
v buvol, chybně bůvol, z ř. βούβαλος;–
chůravý, odchylně churavý, ze chvor-, stč. chvorý, koř. chver-;–
luza (lúza), chybně 1ůza; srov. lauza Har. Jg.; ze střhněm. lôse nhněm. los; cizí o se mění v u, nikoli v ů, srov. Jakub z Jacob, Šalomún a § 185; –
pruba (prúba), dial. prouba, chybně průba, ze střhněm. prôbe, a toto z ital. prova (v. § 185); –
zůna, chybně zuna; srov. sln. zona plevy, chorv., zonljiv granis inanibus Mikl. Etym. Wtb.; –
zůřivý, chybně zuřivý; srov. tvář zůřivá Br. Jer. 3, 12 a zuřivými t. Ezech. 25, 17; zuorziwie a na vzdoru Hrub. 408ᵇ, zuořiwěgij jemu hrozil Hořek. 13ᵃ; význam stč. zóřivý maturus (matorný člověk nebo zuorziwy Kruml. 157ᵃ) pošinut v alacer (člověk, jest li zorziwe mysli, nemá dosti na slyšení, ale chce i očima spatřiti Mand. 1ᵃ) a dále ve furibundus; –
v slovích některých cizích, na př. chybně Můza Poč. 80 a j., figůra t. 31, brošůrky t. 109; zejména též v biblickém jud-, chybně jůd-, na př. Sſymona a Jůdy VelKal. 307, Knijžata Jůdſká t. 195, Jůdyth t. 149; ve VelKal. psáno také Juod-: Sſymona a Juody 297 a j.
Změny podobné, dílem i stejné, vyskytují se také v jazycích jiných. V slovanštině patří sem zejména maloruské kōnь kuonь (v nář. sever.) - kunь (též) atp., Ogonowski Stud. 30; polské bóg-buog (v textech stpol.) – bug (u výslovnosti npol.) atp. t.; hornolužické bóh (gen. boha) vysl. buoh (krátce) Pfuhl, Laut- u. Formenl. 7; dluž. móžo (může) vysl. -uo-, Mucke 100; slovinské bōg (štýrské) – buog (benátské) – bug, buh (jihozáp.), Mikl. I³ 315. V jazycích jiných upomíná na touž změnu ital. luogo z. lŏcus (o krátké, ale přízvučné) atp., angl. oo změněné u výslovnosti v ū a zvláště německé ô-uo-ū, na př. sthněm. tôn, později tuon, pak thun; v němčině bylo uo za ô pravidlem od stol. X, staré ô drželo se však dialekticky vedle uo, a změna uo-ū- pronikla v němčině střední již ve stol. XII, srov. Weinhold, Mhd. Gramm. §§ 128 a 87. Za stejných pod
![[246]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00258.jpg){kind=link}