[243]číslo strany tiskumísto žádaného o, tam dostalo se analogií, na př. gen. buoha Krist. 1ᵃ, místo boha a podle nom. buoh. –
Změna ó-uo-ů děje se na půdě české a v době historické. Máme popsati její šíření. Tu bude ukázati: jak dlouho se drží ó v textech starých, kdy se tu začíná uo a jak dlouho trvá, kdy se začíná ů, a konečně jaký je stav nynější.
a) Jak dlouhó se drží ó. Tu jde o doklady nejmladší. V ŽKlem. je ještě vždy ó. V ŽWittb. skoro vždy. V MastDrk. (z let asi 1365–1385) jest mimo buoh 99 a Stuoymy 321 vždycky ó. V AlxV. jest veskrze ó, mimo duol 1727. A ještě v Koř. má ó převahu, na př. v evang. Mark. je vždycky, mimo ſuol (4krát), buoh (2krát) a puol. V NRadě jest ó i uo, poſlow 2, moz (móž) 135, woli 1332 a j., a wuokol 36, muozie (móže) 91, wuoly 119 a j. V OtcB. je pravidlem uo, mimo plur. dat. Pád tento psán zde a ještě dlouho potom -om, na př. otcom OtcB. 49ᵃ, k neduhom t. 51ᵇ, mnychom Otc. 18ᵃ, dyablom t. 22ᵇ, svým ſlužebnijkom Háj. 96ᵃ atd., velmi často v ChelčP. (v díle I. vždy, v II. skoro vždy), a ještě u Vorličného (1553, v ukázce v Tomsově Chrestomathii); tu však jest připomenouti, že koncovka tato v některých nářečích je krátká – na př. hadom, rakom, dubom Šemb. 17 (domažl.), Kotsm. 8 a 22 (doudl.), mor. chłapom BartD. 9 (zlin.), 52 (starojick.) a j., slc. chlapom atd. – a že tedy byla bezpochyby krátká i ve vytčených dokladech jazyka staršího. Ve VelKal. (1578) je psáno nedowěru 97, protah 110 atp.; také to není staré ó, nýbrž Veleslavín měl zde krátké o.
b) Kdy se začíná uo a jak dlouho trvá. Při prvém jde o doklady nejstarší, při druhém o nejmladší. K oněm patří: wduowi ŽKlem. 150ᵇ (v litaniích), k-uobranyenyu t. 21, 20; huorze UmR. 116 (kompt., v UmR. jen ten doklad) w uonomno kútě Mast. 84. t. 329; buoh Pass. 286, duoſtoynye t. 285, ſwuoi duom t. 287, w ſkuorzie t. 288, ſuoliwowym t. 286 a j.; wuole ŽWittb. 1, 2 (v ŽWittb. velmi zřídka uo); buoh Hrad. 2ᵇ puol t. 128ᵃ, wuoczy t. 54ᵇ, ſ uocztem t. 52ᵃ, k uoczaſſu t. 130ᵃ atd.; – k nejmladším: kuoň ſwuog Háj. 50ᵃ, na ſwuog dwuor t. 13ᵇ a j., rytmuow Lupáč (1584) atd.; Hájek (1541) má častěji uo než ů, VelKal. (1578) obojího asi stejně, bible Kral. (1579–93) pak má již z pravidla ů (ú).
c) Kdy se začíná ů. Tu jde o doklady nejstarší. Takové jsou ze stol. XIV: buh DalC. 76, Skuro t. 98, ruzdie Pass. 119 (část mladší), w ukole habitatis orbem ŽKap. 48, 2, w upoczie in petra t. 60, 3, k utczy Vít. 39ᵇ (tutéž bylo psáno -u- a jest opraveno v buoh 21ᵇ, nemuoz 32ᵇ), kterýž zuſtane List. z r. 1388, pugdete Pror. Jer. 29, 12, angeluv Sequ. 356, muzem possumus EvVíd. 13, pugdu t. 21, pude t. 57, činil wuly jeho 19 a j.; hojnější jsou doklady v stol. XV: mnoho ſwazkuw ROlB. 3ᵃ, nemuzeſs Brig. 85ᵇ, z uwecz t. 161ᵃ, ruſty EvOl. 124ᵃ, luzze t. 125ᵇ, ſtul t. 176ᵃ, hruzy t. 111ᵇ, panv vašich t. 154ᵃ, ſynv israhelských t. 135ᵇ,
![[243]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00255.jpg){kind=link}