[140]číslo strany tiskuV střídnicích těchto bylo e dvoje: a) e vzniklé z ъ bylo kvality jiné, než b) e vzniklé z ь a e původní. Ono bylo široké (temné), toto úzké (jasné). Rozdílnost tato vysvětluje se z rozdílného původu, a jeví se také v účincích těchto hlásek:
a) e původní a e vzniklé z ь mají moc přehlasovací, e pak vzniklé z ъ moci té nemá, jak ukazují příklady čas vok. čěse, třasu-třěseš, táhnu-tiehneš, kuřat- pl. lok. stč. kuřětech (stsl. kurętьchъ), zeman- pl. lok. zeměnech (*zemjanьchъ), stsl. jagnьcь- stč. jěhnec atd., a naproti tomu čas- sg. instr. časem (*časъmь) atd.;
b) e původní a e vzniklé z ь měkčí také r v ř, e pak vzniklé z ъ moci měkčící nemá, jak opět ukazují příklady bratr sg. vok. bratře, mrumřeš, starý-stařec (stsl. starьcь) atd., a naproti tomu bratr sg. instr. bratrem (*bratrъmь) atd.
Z toho zároveň vyplývá, že rozdíl mezi tímto dvojím e byl ve výslovnosti staročeské zřetelný ještě v stol. XII a XIII (do té doby připadá přehláska a-ě a vznik ř). Na pohled svědčí tomu také pro dobu pozdější doklady sg. instr. -om, -oͤm místo -em: zamútiv sywotoͤm LMar. 5, s svým zkotoͤm t. 6, před ſwyetom ŽWittb. Athan. 226ᵃ, pějte hlaſſom t. 97, 5, před Eleazarem popom Ol. Num. 27, 22, pomsti mne nad mým protiwnikom Koř. Luk. 18, 3, kterým czzinom Kruml. 157ᵃ; ale v dokladech z LMar. jest -oͤm omylem vydavatelovým za rukopisné -eem, a v ostatních jsou bezpochyby omyly pisecké, jako nad ložom Ol. (ČČM. 1864, 171).
4. Za cizí i, na př. křesťan lat. christianus. –
V české době historické vzniká e, é ještě také z hlásek jiných a způsobem jiným, na př. za stč. cěsta, cievka, tobú, básn je pozdější cesta, cévka, tebú, báseň atd.; o tom zde jinde na svých místech je řeč.
O dlouhém é viz ještě § následující. –
Dlouhé é vzniká:
126. a) Z krátkého e dloužením fonetickým. Na př. beru-béřeš, kámen-kamének atd.; –
b) Stahováním (srov. § 477). Tu vzniká é:
z oje (s přízvukem na -è), na př. sing. nom. akk. neutr. mé, tvé, své, dvé, tré, obé, dobré psl. moje atd.;
z ojê, na př. sg. gen. fem. té z *tojê, a plur. akk. masc. a nom. akk. fem. mé, tvé, své z *mojê atd. (stsl. má v těchto tvarech -oję, ale pro češt. pol. a rušt. dlužno předpokládati -ojê, srov. § 51); –
z yjê, na př. sg. gen. fem. a plur. nom. akk. fein. a akk. masc. dobré, z *dobryjê (opět -yjê proti stsl. -yję, v. § týž).
Tudy vzniklé é je tvrdé a neměkčí, na př. dobré, małé, veliké atd.
![[140]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00152.jpg){kind=link}