[142]číslo strany tiskuwowij t.155ᵇ, Semýnko t. 328ᵇ, nowý yablka t. 69ᵃ, lněnýho semene t. 96ᵃ, w mléce mandlowým t. 87ᵃ; tři wobrucže zelezny KolCC. 72ᵇ (1568); u Studýnky VelKal. (1578) 146, města Bělý dobyli t. 298, Matky Božij Sněžný t. 74; z dýlj Br. Deut. 3, 11 a zdélj t. Ex. 30, 2, myſſljnka t. Isa. 29, 16 a myſſlénky t. Isa. 16, 6, přeljwám t. Jer. 48, 11a wyléwali t. Ezech. 16, 18, zemdljwá t. Jer. 38, 4 a zemdléwá t. Isa. 40, 28 atd., v bibli Br. velmi často nezúž. é vedle zúž. í, a nikdy zúžení ve sklonění vzoru dobrý: gen dobrého, nikdy dobrýho, atd.; Nudož. (1603) 30ᵃ potvrzuje, že vedle dobré víno, dobrého vína atd. také se říká dobrý víno, dobrýho vína atd.
V textech starých je místo i zúženého z é psáno někdy ie, ye, na př. dušě ſwye (sg. gen.) Brig. 95ᵃ, myeho otczye VstúpDrk. 54, otczye ſwyeho t. 57; písaři stol. XIV – poč. XVI, kteří jazyka dobře neznali a způsobem jak se jim zdálo starožitnějším psáti se snažili, psávali ie, ye místo náležitého í (na př. syn bozye m. boží ML. 31ᵇ, pieſmo m. písmo Otc. 2ᵇ, srov. § 170), a psali tak někdy také í zúžené z é.
Od stol. XVII jest zúžení é-í téměř všude tam, kde je má i nynější jazyk spisovný. Jenom v tom je rozdíl trochu patrný, že měkké -lé (m. lie) zůstává v koncovkách nezúženo, na př. sg. nom. akk. gen. obilé, 3. pl. chválé, part. chváléc atp.; zúžení toto dokonává se v stol. XVIII. –
V jazyku nynějším, a to především v nářečí spisovném, jest é zúženo v í všude v slabikách měkkých, na př. říci, hnísti, vajíčko. Jenom slabika lé zachovává nezúžené -é v koncovce pl. nom. kazatelé atp. vždycky, poněvadž ve výslovnosti obecné toto -é se zkrátilo (naši přátele Us.), a v slabikách kořenných skoro vždycky, na př. mléko, lék, naléhati, ohlédati atd., ale ohlížeti se (odchyl. m. -hlézeti), líska (stč. lésa, v jaz. spisovném zřídka se vyskytující). V slabikách neměkkých drží se é, na př. stéblo, délka, okénko, kamének, dobré, dobrého atd.; někdy tu bývá zúženina í (psána í neb ý) vedle é, ale to dopouští se jen v slabikách kmenových, nikoli v koncovkách ohýbacích, na př. vedle kamének, okénko atp. bývá také kamínek, okýnko atd., ale nebývá též dobrý, dobrýho m. dobré, dobrého atd.
V nářečích obecných v Čechách je zúžení é-í provedeno veskrze, v slabikách tvrdých jako měkkých; tedy suchý stýblo, malí vokýnko, kyselí mlíko, nalízt, dobrýho vína atd.; praví-li se lék vedle lík atp., je to z jazyka spisovného. Kde se é zkrátilo v e, tam ovšem zúžení se nestalo; na př. v podle (za stč. podlé), v chod. steblo, nest, ob. přátele (pl. nom.), nalehat. Tak jest i v nářečích moravských, srov. Btch. 419–420 a 427; liší se jen dialekty východní: v nářečí zlinském tvrdé é neúží se nikdy BartD. 11, a drží se nezúžené -lé, do zelé, do obilé t. 7; v nářečí keleckém chléb, mléko, zelé, podmáslé t. 92; v dolském úženo jen někdy, prstýnek, dýnko, dýšč, míno, sładký mlíko t. 53; v lašském místy se úží,
![[142]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00154.jpg){kind=link}