POZNÁMKY A DOPLŇKY
V 18 | K dnešnímu pojetí poměru češtiny a slovenštiny viz J. Bělič, SaS 14, 1953, 29–46. Souhrnný obraz českých nářečí podává B. Havránek, ČsVlast. 3, 84–218; tamtéž, 219–310, je monografie V. Vážného o nářečích slovenských. |
VIII 3 | Nářečí moravská třídí Bartoš v 2. díle své Dialektologie (vyd. 1895, str. II–III) poněkud jinak než v 1. díle (vyd. 1886); rozeznává toliko čtvero nářečí hlavních, a to: 1. nářečí slovenské, s různořečím záhorským, pomoravským, uherskoslovenským (na Moravě) a přechodním; –při tom podřečí valašské (v něm pojato také zlinské) s různořečím hranickým, starojickým a keleckým – a podřečí dolské; – 2. nářečí lašské, s různořečím severoopavským; – 3. nářečí hanácké, rozdělené ve dvanáctero podřečí, pojmenovaných většinou podle příslušných měst okresních (viz doleji, při výkladu zkratkův s.v. BartD); – 4. nářečí české na Moravě západní, s podřečím trojím (ždár., jemn., dač.). (Gb.) |
7 4 zd. | Vchod do dutiny nosní se zahrazuje nikoli čípkem, nýbrž měkkým patrem. |
10 2 | Že české h je jasné (media), poznává také Broch v Jag. Arch. 17, 337; třeba to vytknouti, poněvadž jinde bývá h temné (tenuis). (Gb.) |
13 24 | K rukopisům s pečlivější soustavou pravopisnou patří také Pas., srov. Dolanský, Listy filol. 1892, 64 sl. (Gb.) |
15 8 zd. | Místo w má býti v. (Gb.) |
17 6 | Gebauer ve shodě se stavem soudobé indoevropeistiky rozeznává pouze jednu ie. neurčitou samohlásku – x (šva). Pozdější jazykověda rozlišuje aspoň dvě – x1 (vzniklé redukcí dlouhých vokálů) a x2 (z vokálů krátkých). |
18 7 | Slovan. přípona -ikъ a lit. -inkas si asi neodpovídají; srov. Vondrák, VerglSlGr. I, 613. |
19 19 | Mezistupeň ьj při změně tautosylabického ei v i je nepravděpodobný. |
