divy,
[1195] jichžť jest neviděl žádný jiný.
Uzříte tu krásné kratochvíle,
přikážiť vám slúžiti míle
všem mužičkám i mužíkóm,
uzříte viece pak po tom,
[1200] ani tak rozličně hrají,
smutná srdce okřievají.
Pro tak veliké veselé
každý mní, by byl v ráji déle.
Kapitola třidcátá druhá
Jeden bubnuje a druhý piště
[1205] ijednomu se nestýště.
Třetí trúbí, čtvrtý hude
a toť vše před vámi bude.
Pátí v turnej hrajíc kolí
a žádného nikdy neskolí.
[1210] Pakli kto žádá milosti,
tuť jie má přieliš dosti,
žeť léto tak brzy mine.
Krásyť nemohu praviti jiné,
neb jie jest tak přieliš mnoho,
[1215] až nelze vypraviti toho.
A tiem vás chci ujistiti,
smiete li se ke mně pustiti.“
Tehdy ti rekové, ješto tu biechu,
ve všem jemu nevěřiechu,
[1220] nevědúc, co zdieti, stáchu.
Hilbranda mistra otázachu,
co by bylo z toho učiniti,
bylo li by s Lavrinem jeti.
Hilbrand odpovědě tak:
[1225] „Zajisté nevědě však,
co mi k tomu raditi jest,
z čehož bychom měli chválu i čest.
Jetřiše, mój milý pane,
kterak se kolivěk stane,
[1230] vždy se v hoře dáti známe,
neb ač pro strach necháme,
všichni by námi klamali
a řkúc: tam pro strach nesměli.
Kdež by na ny to zvěděli,
[1235] toho bychme haňbu měli.
Lépe tam životy dáti,
nežli pro strach nedbati.
Kapitola třidcátá třetí
Jetřich neodpovědě k tomu:
„Poručme se všickni tomu,
[1240] životy i zdravie,
neb to lidé často pravie,
komuž jedno bude chtieti,
tomuť móž života přieti.“
I mluvil to a nevěda:
[1245] „Potká li nás hoře, nám běda!
Nechtie se v strachu dáti znáti,
musie od vás škodu bráti.“
Též se sta těmto lidem
a řkúc: „Nechajžť zbiti budem,
[1250] vždy ohledáme, co v té hoře.“
Vece Vítek, syn Vilantóv:
„Já sem jeti také hotov.
Jeliž ho sto čertóv udáví,
všelik nás práce nezbaví.
[1255] Viem, že lže, což koli praví
a nás tudy k sobě připraví.“
Volfart, jenž Vzteklý slovieše,
ten takto slova mluvieše:
„Nechajžť za to životy dáme,
[1260] však tu horu i krásu ohledáme,
o niež jest nám pravil mnoho,
jednak pokusíme toho.
