[1325] „Bóh ny sem poslal, to vědě.
Povieme doma ty noviny,
jichž jest nevídal žádný jiný.“
Odpovědě Hilbrant tak:
„Poslyšte mé rady však
[1330] a při smysle ostaňte,
bláznovstva na se znáti nedajte.
To se každému dobře hodí,
nechval dne, když slunce vzchodí,
neb nevieš, kterakýť bude čas,
[1335] když jdeš z hodóv, chval tepruv kvas.“
Tehdy Vítek tak povědě:
„Jakž já to zajisté vědě,
vše zlé, co s pravil koli,
by to bylo po mé vóli,
[1340] neb mne v tom poslúchati chtěli,
věkem bychom tam jeli.“
Kapitola XXXVI
Lavrinek odpovědě jim:
„Zda ste nebezpečni čím?
Vesele choďte a neb stójte,
[1345] ijednoho se nebojte.
Slyšte, tovaryšie milí,
tam jest pravé utěšenie.
Totoť ještě nic nenie,
tam uzříte bez proměny
[1350] jako proti slunci záře,
tak jest veselé v hoře
když slunce z hory vytiehne,
svú světlostí nad hvězdy siehne.
Kromě kdy chceme na povětřie,
[1355] neb věnce róžené dělati.
Vvstaviec všichni věnce na se,
pójdeme opět v horu zase,
a tuž se počne veselé.“
Lavrinek nepomeškav déle:
[1360] „Ta zahrada máť nás všech býti,
tiem já vás chci obdařiti,
a k tomu, což v hoře mám,
což ráčíte, toť vám dám.“
Kapitola třidcátá sedmá
Jetřich jemu poděkova
[1365] a řka: „Na tvá lestná slova
nenieť nesnadnější věci,
než se nevěře ostřieci.“
Tak se přemluviti dachu,
do hory se všickni bráchu.
[1370] Když ku prvním vratóm přijedú,
dvanádste panen k nim vyjdú,
ty tak divné biechu krásy,
než kto vídal které časy.
Tak to krásní vrátní biechu,
[1375] Lavrinkovy cti střežiechu.
Ihned neučinivše chvíle
přijechu ty reky míle,
berúnského zvláště pána:
„Tobě čest a chvála dána!“
[1380] Tak pojedú málo dále,
jeden druhému bydlo chvále.
Kapitola třidcátá osmá
Když biechu u druhých dveří,
vrátní tu biechu kteří,
dvanádste paní tu bieše,
[1385] vše se při nich krása stkvieše.
Ihned tu překrásné panie
dachu jim milé vítanie
a řkúc: „Vítaj, pane nade vše krále,
s právem tě vše tváře chválé.“
