[390] proč sú sami nepřijeli
a se mnú svú kratochvíl jměli?
Ach, přenemúdří oslové,
vždy poznáte hoře nové.
Když sta přijela v zahradu,
[395] chciť od vás těžkému základu.
To učiniti chci a mohu,
daj každý ruku a nohu.
Kto vás za to prosil toho,
že ste mě tak smútili mnoho?
[400] Těžce musíte zaplatiti,
že sta kdy směla tlačiti.
Mú ruoži i mé kořenie,
tohoť chci pomstiti nynie.
Přijdeta v hoře a v muku,
[405] dajž každý nohu a ruku.“
Kapitola třinádstá
Jetřich odpovědě s kázní,
ne tak jako činie blázni,
ješto činie to prchavě,
nemajíc múdrosti v hlavě.
[410] I mluvieše jako prose,
aby hněv pustil mimo se,
a řka: „Přemalitký Lavrine,
beř z nás základy jiné,
pláště, kukly z hrdla deř,
[415] ale těch základóv nebeř
po noze a po ruce.
Připravíš náš k těžké muce.
Toť jest najvětčí rada:
nebeř kniežatóm toho základa.
[420] Střiebra, zlata dosti máme,
žeť toho základu nedáme.“
Kapitola čtrnádstá
Lavrin vece:
Co mi tiem svým zlatem hrozíte,
jáť jeho mám viece!
[425] Či toho neviete?
Já mám stokrát viece zlata.
Jako ste vy kniežata byli,
ale nectně ste učinili.
Co ste se na tom pomstili,
[430] že ste mi kořenie zrušili
i tvrz i portnu zlatú?
Kterú ste vzeli odplatu?
Tu ste ukázali svú hrdost,
učinil li sem vám kterú žalost.
[435] Proč sta mi neodpověděla
a s tiem do zahrady nepřijela
i pomstila své žalosti,
nečiníce mi té hrdosti?
Tak bysta rytiersky zdála,
[440] bysta právě ctnosti znala,
i podstúpil mě každý sám.
Toť pravím zajisté vám,
že ste nikdy dobří nebyla,
neb ste mi nectně učinila.“
[445] Haně je tak dobrú chvíli,
až by pěší ušel míli.
Kapitola patnádstá
Vece Vítek Vilantóv, ten rek platný,
rytieř ve všech činech nemalý:
„Jetřiše, to dobře slyšíš,
[450] ale nerovně k tomu činíš.
On mluví vší svú myslí i vólí,
před námi stoje na poli,
chtě bráti základy nehodné,
i zdaliť se to, pane, podobné?
[455] Jáť se s ním rúče speřím,
vezma jej za nohy, o zemi jím udeřím.
Kapitola šestnádstá
Tehdy odpovědě ten berúnský kněz:
Vítku, Bóh jest mocný, to věz.
Věz to, Vítku, jak si živ,
[460] že Bóh učinil některý div
