[1820] proňž ty cti mnohé dobudeš
a všie práce i s námi zbudeš.“
Tak řka i da jemu pás
a řka: „Opaš se jím ten čas,
pomóžeš Dětlebovi z hoře,
[1825] uzříš všechny mužíky v hoře.
I což již na Lavrina dbáš,
dvanádste mužóv sílu máš!
Chce liť štěstie svú přiezen dáti,
Lavrinovi máš ostáti.“
Kapitola XLVIII.
[1830] Veselo se poče jmieti,
že mu mužíky viděti,
radostně mu srdce zplesa,
jakožto koli prostřed lesa
mezi malými zvěři lvovi,
[1835] ihned se říti k Lavrinovi.
Tepruv Jetřich poče svádu,
jako lačný vlk běže k stádu,
něco uloviti chtějíce.
Uzře Dětleba stojíce,
[1840] an již vešken ve krvi stáše,
mnohý mužík naň rubáše,
ani jej před sebú honie,
pro krev neznati oděnie.
Však ten ubohý člověk,
[1845] jakž Jetřicha uzře kolivěk,
poče se zaň velmi báti,
káza jemu v sklepě státi
a řka: „Vizi dobře do tebe,
že by nelitoval sebe.
[1850] Ale nevieš, co tomu zdieti,
neb jich nemóžeš viděti,
proto mohl by škodu vzieti,
račiž se o to nestarati.
Jetřich vece: „Chciť pomoci,
[1855] budúť jich krátcí skoci.
Vizi jich přieliš mnoho,
jižť musím pomoci z toho.
Náma oběma umřieti,
a neb se ctí z hory vyjíti.
Kapitola čtyřidcátá devátá
[1860] Hilbrant ihned vzhóru vstana,
zavola na svého pána
a řka: „U Lavrina prsten jest,
proňž má rozličnú všicku svú čest
i své všecky síly,
[1865] tři se k němu, pane milý.
Daj mu v ruku silnú ránu,
až mu prsten padne na stranu.
Vrziž jej ke mně, milý pane,
tepruvť jeho pýcha stane.
[1870] Náma přibude pomoci,
stanúť Lavrinovi skoci.“
Jetřich vece: „Mistře mój,
uzřím liť jej, budeť tvój.“
Tepruv veň vyskoči Jetřich
[1875] i učini veliký pych.
Jiných pro pych nerodi zbýti,
ihned se na Lavrina říti.
Vojensky se naň tisknú,
však málo vzechu zisku.
[1880] Dětleb velmi vesel bieše,
když Jetřicha s sebú jmějieše.
Stachu mužíkóm jich skoky,
jeden seče, druhý tlačí.
Což koli v Lavrina sečiechu,
[1885] dobyti jeho nemožiechu
ani v život ni v hlavu
pro jeho dobrú přípravu.
Jetřich se velmi rozlíti,
poče oheň s něho jíti
