Mnohem viece nežli prvé přieliš
bieše jich, to jistě slyš.
Kapitola XLVI.
[1755] A když přiběže vše zběř ona,
boj počechu, hra se kona.
Detleb se za se obráti,
rúče jim skokóv ukráti.
Tak jich mnoho přieliš zvráti,
[1760] a však mu to nic neplati.
Když koli zabil jednoho,
sto jich přišlo miesto toho.
Dojide takého hoře,
tisknú jej k samej komoře
[1765] tu, kdežto Hilbrant ležieše.
Ale však již z komory chtieše
a všecky tovaryše s sebú vypravil,
každému meč a oděnie,
obleka se bez meškánie.
[1770] Kromě dřieve než oděnie na sobě jměli,
že by byli škodu vzeli,
neb se Lavrin tam tisknieše,
ty jinochy zbíti chtieše.
Dětleb mu zaskoči dveře,
[1775] s Lavrinem se mužsky spéře
a řka: „Lavrine, nechoď tam,
jáť zde sečby dosti dám.“
Toho se Dětleb bojieše,
že z nich žádný mužíkóv nevidieše,
[1780] kromě kdy by mužíky viděli,
brániti by se jim směli.
Oblečeni všickni biechu,
na Dětleba smutně zřiechu.
Rádi by mu byli pomohli,
[1785] viděti nic nemohli.
Když se Dětlebovi meč bleště,
Jetřichovi se velmi stěstě.
Smutně vzhlede na Dětleba,
uzře, ano pomoci třeba.
[1790] Co jest věděl tomu zdieti,
an nemohl nic viděti,
než Dětlebovy tvrdé rány,
ješto mu tu biechu dány.
Toť jest žalost nad smúcenie,
[1795] že lze pomoci nenie.
Vida v práci přietele,
Jetřich nepomeška déle,
vypusti tak žalostný hlas,
jakož zaležal ten čas,
[1800] neb jest smutka dosti jměl
a řka: „Rád bych bojovati chtěl,
ale před sebú nic nevidím,
Buoh vie, žeť se státi stydím
i živ neviem, co tomu zdieti.
[1805] Ach, bych se věděl s kým sieci.
Rci z vás každý něco k tomu,
co jest vzdieti hoři tomu?“
I nelze jim k tomu nic řéci,
chtě se hořem všickni vztéci.
[1810] Séci by se s každým směli,
by jedno koho věděli.
Pro strach by nic nenechali,
na život jsú málo dbali.
Kapitola XLVII.
Tomu minu chvíle dlúhá,
[1815] potom Hilbrant, Jetřichóv sluha,
vida hněv svého pána,
jide k němu brzo vstana
a řka: „Jetřiše, milý pane,
zač tobě ten dar stane,
[1820] proňž ty cti mnohé dobudeš
