a neb sta s ním práci jměla.
Dětleb Lavrina otáza v tu dobu
a řka: „Jmáš li mú sestru za sebú,
[1030] proč si toho mi nedal věděti?
Chtěl bych tě rád za zetě jmieti.“
Kapitola XIX
Lavrin vece: „Detlebe, toť poviedám,
že tvú sestru jistě mám.
Žalostněť sem jie zapomněl,
[1035] když sem z hory od nie pryč jel.
Toť se včera zjitra dálo,
ach, kto jest to věděl, by se tak stalo
tak nešťastné odsúzenie,
pravímť, od své milé panie.
[1040] Sestra tvá královna jest,
máť zbožie, rozum i čest.
By jedla zlato ve dne i v noci,
však by ho nemohla přemoci,
ani toho drahého kamenie,
[1045] o němž netřeba pravenie.
Piedimužíkové jsúť jí poddáni,
slyš, Detlebe, i vy, páni,
toť pravím zajisté vám,
že té panie dobych sám.
[1050] Štýrsko jeden hrad bieše,
kdež ta šlechetná panna bydléše.
Poslúchaj, Detlebe pane.
Štěstie, když chce, vždyť se stane.
Když jide na chvíli krácenie
[1055] a okolo nie panny i panie,
všeliké komornice
i rozličné služebnice
jdiechu okolo nie také
panny i panstvo všelikaké.
[1060] Však kteří tu kolivěk biechu,
tiť jie všickni střežiechu,
chytře jie na nich dobych.
Když před nimi napřed bych,
an mne nižádný nevidí
[1065] ani také kto se stydí.
I sed pod lípu zelenú,
tu vzech sobě pannu za ženu.
Chci ji rád za královnu jmieti,
ana jako slunce svietí
[1070] mezi jinými pannami
a mezi paniemi krásnými.
Rúče běžech na tu lúku
i zdvižech ji za bielú ruku,
tu překrásnú děvečku
[1075] i přikrych ji svú kapičkú,
do hory ji s sebú vzech,
by ji ctili, to přikázach,
a by jí rádi slúžili
všickni, ktož by v hoře byli.
[1080] Mužičky i mužíčkové
strojiechu radosti nové
od rozličné kratochvíle
má časy velmi veselé.
Piedimužíkové chodie za ní,
[1085] neb jest tak bohatá paní,
od všelikého zbožie přebohatá
i od střiebra i od zlata,
movitá nade vše panie
i od drahého kamenie.
[1090] Ještěť viece pravím vám:
Střiebra, zlata dosti mám,
viece než všickni králi mohu jmieti,
ještě
