[195] umnožil.
Budeť jmieti se mnú zlý kvas,
seďme s ořóv, jižť jest čas!“
Tu ta člověky udatná
ssedú s koní, v zemiech platná.
[200] Mnoho pýchy učinichu,
své koně v ruoži pustichu.
Pustista v zahradu své oře,
a proto dojidesta hoře.
A když v tu zahradu vstúpichu,
[205] a mnoho učinista pychu,
všeckno kořenie potlačista,
v ruoži lože učinista.
A z sebe da takú vóni kořenie
i to předrahé kamenie.
[210] Již ta róže obvázána
jakož právo toho pána,
pusti s sebe také světlosti,
že tu každý svú žalosti
zapomněl, což jest kdy měl,
[215] když se v té zahradě viděl.
Tu bieše světlo bez sviece,
neb jakož sme slýchali praviece,
že ten pych vešken zkazichu
a to kořenie tu zrušichu.
[220] I jmějiechu veselé celé
a ihned nemeškavše déle,
sedesta pyšně v to kořenie,
v tom nemajíc žádného meškánie,
když hedbábnú nit zlomista,
[225] pro niž oba v práci biesta.
Pro tak malú nit hedbábnú,
jmějiesta práci velmi nesnadnú.
Kapitola V.
Tuť přihna mužíček jeden,
velmi svú myslí nezbeden,
[230] jemužto jmě Lavrin bieše,
drahé kopie v luku nosieše,
všechno se od zlata stkvieše,
tak předraze uděláno bieše.
Na němž tak drahý prapořec,
[235] jako by jej zmyslil tvořec,
tak překrásně třepetáše,
vešken se od zlata zdáše.
Na němž dva chrty s obú stranú,
jako bysta v lese po prostranu
[240] tekla po jedné zvěři,
tak stášta při tom rytieři,
jakožto mnohokrát bývá,
a stásta tu jakožto živá.
Kapitola šestá
Plav po bocích jeho ořík,
[245] dobře jako srna velik.
Na němž byl tak drahý kropieř,
že ijeden král ani rytieř
tak drahého nikdy nevídal.
Vešken se od zlata stkvěl,
[250] drahého kamenie mocí
jako ve dne světlo i v noci.
Uzda, jenž na koni ležieše,
tať z ryzieho zlata bieše,
jakož ji Lavrin držal v ruce,
[255] tu kdež naleze reky na lúce.
Kapitola sedmá
Sedlo bieše vše slonové,
zlatem spojováno, nové.
Přielišně tak drahý luk bieše,
až se po všem lese stkvieše.
