mohli býti
a řka: „Dětlebe, milý pane,
věz, žeť to za mnoho na tobě stane.
Máš chválu toho i čest,
[1165] že tvój tovaryš jest,
jemuž sú reci poddáni
i rytieři i mnozí páni.
Ktož jej koli znají,
všickni jej rádi za přietele jmají.“
Kapitola třidcátá prvá
[1170] Dětleb k tomu vece tak:
„Vážil sem se toho však,
dá li Lavrinovi k milosti přijíti,
tehdy chci přietel jeho býti,
nebť jest Lavrin mój svak.“
[1175] Hilbrant odpovědě tak:
„Nechcem se hněvati déle,
buďme všichni již přietelé.“
Ihned Dětleb, ten rek štýrský,
Hilbrant a Jetřich Berúnský
[1180] slíbili sobě s věrú přieti
a Lavrinka také v tom tovaryše jmieti,
jako by byl velmi velik,
nic mu nepomohlo všelik.
Sám se toho nedoslúžil,
[1185] kromě Dětleba jest na tom užil.
Povědě ten malý muž:
„Když sme přietelé juž,
mušíť vše před vámi zjeveno býti,
nelze se nižádnému skrýti.
[1190] Zlato, střiebro kde co mám,
s pravú věrú přejiť vám,
lesy, kamenie drahé i vše zbory.
Pojedete se mnú do hory,
tu tepruv uzříte divy,
[1195] jichžť jest neviděl žádný jiný.
Uzříte tu krásné kratochvíle,
přikážiť vám slúžiti míle
všem mužičkám i mužíkóm,
uzříte viece pak po tom,
[1200] ani tak rozličně hrají,
smutná srdce okřievají.
Pro tak veliké veselé
každý mní, by byl v ráji déle.
Kapitola třidcátá druhá
Jeden bubnuje a druhý piště
[1205] ijednomu se nestýště.
Třetí trúbí, čtvrtý hude
a toť vše před vámi bude.
Pátí v turnej hrajíc kolí
a žádného nikdy neskolí.
[1210] Pakli kto žádá milosti,
tuť jie má přieliš dosti,
žeť léto tak brzy mine.
Krásyť nemohu praviti jiné,
neb jie jest tak přieliš mnoho,
[1215] až nelze vypraviti toho.
A tiem vás chci ujistiti,
smiete li se ke mně pustiti.“
Tehdy ti rekové, ješto tu biechu,
ve všem jemu nevěřiechu,
[1220] nevědúc, co zdieti, stáchu.
Hilbranda mistra otázachu,
co by bylo z toho učiniti,
bylo li by s Lavrinem jeti.
Hilbrand odpovědě tak:
[1225] „Zajisté nevědě však,
co mi k tomu raditi jest,
z čehož bychom měli chválu i čest.
Jetřiše, mój milý pane,
kterak se kolivěk stane,
