dal,ijeden by živ neostal.“
„Leč čert, leč dva, toť nic nenie,
[1650] když já mám ve cti oděnie.
Ba hyběti bude Lavrinovi,
tomu nectnému královi.
Vždyť mu zdéřem jeho kuoži,
ať ne meči, ale noži.“
[1655] Ona vece: „Brachku milý,
máť dvanádste mužóv síly.“
„Ač by jich tisíc měl,
však bych se s ním bíti směl.
Nehroz mi tiem, sestro nic,
[1660] bez tovaryšóvť nepójdu pryč.
A neb vesele odtud pójdem,
a neb veliké práce dojdem.“
Poče jej míle žehnati,
jakž koli kdyžto máti
[1665] pryč provázie své dietě,
tuť nevie, co sobě zdieti,
nevědě, kterakť se zvede.
Dětleb opět nan ni vzhlede
a řka: „Naše řeč má býti krátka,
[1670] pověz mi, kde ležie, nebožátka?“
Ona vece: „V zklepě ležie,
tvrdé na nich jest vázanie
a jsúť u veliké práci.“
On vece: „Já je skoro ukráci.“
Kapitola XLIIII.
[1675] Neučini nic meškánie,
pobra meče i oděnie
i nese jim do žaláře,
ano jde z nich taká záře,
ano se jim velmi stýště,
[1680] světlo se jim nikdy neblýště.
Tam jim potmě oděnie vrže
a sám svój meč vytrže.
Ihned by hřmot tak veliký,
že ihned mužík všeliký
[1685] vsta ze spanie toho časa,
i dojdú zlého kvasa.
Lavrin se ze spanie zbudi,
zavola na všechny lidi,
velmi křičieše, aby vstali,
[1690] tak dobře velicí i malí.
Lavrin, ten malý králík,
učini tak veliký křik,
že se v hoře rozléháše,
každý k odění chvátáše,
[1695] velmi brzy se oblekú,
všickni přišedše i klekú.
„Což nám kážeš, milý pane,
všeť se po tvé vóli stane.“
To činiechu jemu na chlúbu,
[1700] potom pak trúbichu v trúbu,
že se jich zběže taká moc,
že by tma od nich jako noc.
A všechno lida oděného,
hlediece cti krále svého,
[1705] třidceti tisícóv a neb viece,
všickni mu slúžiti chtiece.
Přiběh každý, sta před ním,
Lavrin káza při milosti jim:
„Učiňte to po mé vóli,
[1710] nejímajte jich nikoli.
Bíte pořád i rytieře,
neboť oni nám nevěřie.
Ač by byli kteří jeti,
mohli bychom od nich škodu vzieti,
[1715] nám by to nebylo k zisku.“
Tak řka, tam se potisknú
na Dětleba do komory,
an sám stojí jako jatý.
Dětleb tepruv
