[1230] vždy se v hoře dáti známe,
neb ač pro strach necháme,
všichni by námi klamali
a řkúc: tam pro strach nesměli.
Kdež by na ny to zvěděli,
[1235] toho bychme haňbu měli.
Lépe tam životy dáti,
nežli pro strach nedbati.
Kapitola třidcátá třetí
Jetřich neodpovědě k tomu:
„Poručme se všickni tomu,
[1240] životy i zdravie,
neb to lidé často pravie,
komuž jedno bude chtieti,
tomuť móž života přieti.“
I mluvil to a nevěda:
[1245] „Potká li nás hoře, nám běda!
Nechtie se v strachu dáti znáti,
musie od vás škodu bráti.“
Též se sta těmto lidem
a řkúc: „Nechajžť zbiti budem,
[1250] vždy ohledáme, co v té hoře.“
Vece Vítek, syn Vilantóv:
„Já sem jeti také hotov.
Jeliž ho sto čertóv udáví,
všelik nás práce nezbaví.
[1255] Viem, že lže, což koli praví
a nás tudy k sobě připraví.“
Volfart, jenž Vzteklý slovieše,
ten takto slova mluvieše:
„Nechajžť za to životy dáme,
[1260] však tu horu i krásu ohledáme,
o niež jest nám pravil mnoho,
jednak pokusíme toho.
Kapitola třidcátá čtvrtá
Hilbrant vece, ten starý kněz:
„Lavrine, to zajisté věz,
[1265] tiem se všichni ujistíme,
na tvú se vieru všickni spustíme.
Pomniž na to, milý pane,
ať se nám křivda nestane.“
Vítek vece: „By bylo po mé vóli,
[1270] nepřelstil by mě nikoli.“
Lavrinek poče slibovati
a řka: „Neroďte se mne obávati,
vše bude po vašie vóli.
A dokud sem živ koli,
[1275] dotud vám chci pomáhati,
vše, což mám, chci rád dáti,
puste se na mě s pravú věrú,
nepodtrhnuť vás psí děrú.
Kapitola XXXV.
Svěřivše se k hoře jedú,
[1280] někteří vidúce svú biedu,
a však toho zamlčechu,
nebo praví rekové biechu.
Vítkovi té rady žel bieše,
však jich ostati nechtieše.
[1285] Tak jedú jako na hody,
pohřiechu nebudúť bez škody.
Když horu blízko uzřechu,
by byla blízko, všichni jmějiechu,
a však v nie sotně k večeru biechu.
[1290] A prvé než hory dojedú,
krásnú olivu nadejdú.
Když tu všichni spolu biechu,
pod jednú lipú odpočinuchu.
Tu své pustichu
