prosím, by mi dal hněv svój.
[890] Šlechetný z Berúna reku,
odpusť tomu malému člověku,
Lavrinovi, mému zeti,
a mě viec za sluhu jmieti.
Dokudž sem živ, chciť slúžiti
[895] a vždy v tvém kázaní býti.
S tiem se vším, což koli mám,
s tiem se tobě v službu poddám.
Kapitola dvadcátá VI.
Jetřich velmi hněviv bieše,
což koli Detleb mluvieše,
[900] slyšeti ho nerodieše,
neboť se velmi rozlítil bieše.
Lavrinek nemože ijednoho užiti,
musi mu na život jíti.
Ach, ubohého Lavrina,
[905] jižť mu přišla zlá hodina.
Kapitola XXVII.
Vece Detleb: „Tvúť přiezen stratím
a té prosby k toběť ukrátím.
A Lavrinka chciť vždy vyplatiti,
bychť měl za to život dáti.“
[910] Což Detleb prosieše koli,
však mu Jetřich nepovoli,
by chtěl pustiti Lavrina.
Přijide mu mysl jiná
i chtě jej jmieti bez jeho vóle,
[915] skoči brzo z toho pole.
Svého se oře chváti,
chtieše na Jetřicha hnáti.
V kuoň ostrohama udeři,
k němu přihnav, s ním se speři
[920] a řka: „Ještě daj mi toho Lavrina,
jakž jesti tobě má přiezen míla.“
Jetřich mlčieše jako kámen
i urozomě dobře na něm,
že se hněvá. Ten hrdina
[925] vztyči malého Lavrina,
když jej Detleb s země chváti,
tepruv se veň duše navráti.
Hna preč a s sebú jej nesa
do jednoho krásného lesa,
[930] buď Berúnskému libo neb nevděk.
Dětleb nedba na to však,
hna preč s Lavrinkem do boru,
schova jej pod jednu horu.
Dětleb Jetřichovi v tom odola,
[935] Jetřich na Hilbranta zvola:
„Kaž mi sem oře podati,
musím po něm brzo hnáti.
Lavrinka mi chce unésti,
rúče kaž mi oř přivésti.
[940] Jenž mi učinil žalosti mnoho,
musíť zlým užiti toho.“
A když mu podachu oře,
každý s ním dojide hoře,
žalostí i hněvem chtě se vztéci,
[945] vze štít s helmú na pleci,
hna tam za nimi do lesa,
tlusté kopie v ruce nesa
a řka: „Ač by čert střiehl tebe,
vždyť pomstím Vítka i sebe.“
[950] I hna rúče přes les po nich,
za ním dosti hrdin jiných,
Volfart, Hilbrant, Vítek také,
ten vždy strojil boje všelikaké.
Ti všichni jediechu po něm,
[955] Lavrin uzře, že se zle mele o něm,
