Okolo něho bieše taký pás,
proňž on obdržal každý čas
kdež koli, v kterém sváru,
[295] to byl vše učinil z čáru.
Měl také meč jeden,
jímž jest porazil boj nejeden.
To zajisté vědě,
že jest byl širok na piedě,
[300] sekl jím ocel i kamenie,
o němž nechám pravenie.
Jilci i hlava se velmi stkvieše,
v mečové hlavě bažant bieše,
drahý pro skúpost nemál,
[305] ten meč za tři země stál.
Kapitola desátá
Fafurnoch nevědě, kteraký bieše,
kromě že se divně stkvieše.
Vědě, že nebieše z šarlata
[310] ani také dkán od zlata
ani hedbábie, co my známe,
co my za najdražšie máme.
Nemohl jeho právě sezřieti,
an se tak násilně svietí.
[315] Nemohl sezřieti právě toho,
vidiech drahého kamenie mnoho.
Všechnu přípravu od zlata měl,
od něhož se fafurnoch stkvěl.
Měl také předrahé pláty,
[320] helm byl jeho veškeren zlatý.
Na něm koruna zlatá nová
a v ní kamenie světlost mnohá.
Karbunkulové tu biechu,
po všem se lese svítiechu.
[325] Nebylo nikdy temné noci ijedné,
by nesvítilo právě jako i ve dne.
Rubín v ní nejeden veliký
a v té hřitci pták všeliký.
A každý křičí, co má síly,
[330] řečí řkúc: „Pane milý,
tobě dána chvála i čest,
to vždy bylo, bude i jest.“
Činiechu svým křikem mnohú pýchu,
sediece v koruně na vrchu.
[335] Tomu se já za vše divi,
že zpieváchu jakožto živi.
Vždy sem se tomu divil,
že to Lavrin z kúzla činil,
i divno mi velmi toho,
[340] že tak uměl čáróv mnoho.
Jměl vešken štít pozlacený,
jehož neměl ižádný jiný,
a byl jest tvrd přieliš dosti,
jehož nemohl ižádný přemoci
[345] ani probósti kopiem
ani mečem ijeden.
Na štítě jměl levhart jeden,
jako by běžel prostřed lesa.
Když přijide, ten štít nesa,
[350] tak pyšně k zahradě teče,
svój štít na rámě své zvieže.
A když blízko zočista,
ihned se oba vztyčista,
i vece jeden k druhému,
[355] prvé Vítek knězi svému:
„Bohu poručme své štěstie!
Toť dávám,
