jednak pokusíme toho.
Kapitola třidcátá čtvrtá
Hilbrant vece, ten starý kněz:
„Lavrine, to zajisté věz,
[1265] tiem se všichni ujistíme,
na tvú se vieru všickni spustíme.
Pomniž na to, milý pane,
ať se nám křivda nestane.“
Vítek vece: „By bylo po mé vóli,
[1270] nepřelstil by mě nikoli.“
Lavrinek poče slibovati
a řka: „Neroďte se mne obávati,
vše bude po vašie vóli.
A dokud sem živ koli,
[1275] dotud vám chci pomáhati,
vše, což mám, chci rád dáti,
puste se na mě s pravú věrú,
nepodtrhnuť vás psí děrú.
Kapitola XXXV.
Svěřivše se k hoře jedú,
[1280] někteří vidúce svú biedu,
a však toho zamlčechu,
nebo praví rekové biechu.
Vítkovi té rady žel bieše,
však jich ostati nechtieše.
[1285] Tak jedú jako na hody,
pohřiechu nebudúť bez škody.
Když horu blízko uzřechu,
by byla blízko, všichni jmějiechu,
a však v nie sotně k večeru biechu.
[1290] A prvé než hory dojedú,
krásnú olivu nadejdú.
Když tu všichni spolu biechu,
pod jednú lipú odpočinuchu.
Tu své pustichu koně,
[1295] zarazi je tak drahá vóně
od kvietie a od kořenie,
o němž netřeba pravenie,
neb ho bieše přieliš mnoho,
ano nelze vypraviti toho.
[1300] To vše bieše na tom poli,
ktož jeho povoněl koli,
mniechu, by byli naprostřed ráje,
takú žalost v srdci maje
od vóně toho kořenie,
[1305] od rozličného stvořenie.
Pták každý pěje v své váze,
ktož tu bydlí, tomu blaze,
ten má přielišné utěšenie,
slyše rozličné zpievanie,
[1310] každý pták slyší svým hlasem.
Kamenie drahé svým časem
svietí jako ve dne v noci
a každá zvěř, což má moci,
tu hrajiechu před pány,
[1315] neb na to biechu připraveny.
Bylo tu tak divóv mnoho,
nevědě člověka toho,
vida tu tak krásy dosti,
by nezapomněl všie své žalosti.
Kapitola třidcátá šestá
[1320] Povědě Jetřich, udatný muž:
„Zbyl sem všie žalosti juž.
Co já na své mysli znaji,
mním zajisté, žeť sem v ráji.“
Tehdy Volfart tak povědě:
[1325] „Bóh ny sem poslal, to vědě.
