Lavrin malý,
[565] až zvuk bieše po všem skalí:
„I co já na tvé jmě dbám?
Že s sem přišel, rád tě znám.
Co mi o svém tovaryši pravíš,
týž mi základ i ty zde ostavíš.
[570] Jáť vás vždy připravím k tomu,
že viece nepřijdete k domu.
Vy ste mi zahradu zrušili,
zlatá vrata vystrčili,
všeckerno kořenie ztlačili,
[575] nectně ste v tom učinili.
Hanebně to zaplatíte,
těžké základy stratíte.
Bych byl tak mál, nemni nikoli,
vás tisíc podstúpil bych na poli.“
Kapitola XVII.
[580] Jetřich s Lavrinkem té řeči přesta,
běže k oři toho miesta,
bez střmenóv na oř vskoči,
k Lavrinovi se poboči,
poče kopie podjímati
[585] a chtě na Lavrina hnáti.
Kapitola XVIII.
Hibrant přijede v tu dobu,
Dětleba přivede s sebú
a také Volfarta Vzteklého,
jenž nikdy nelitoval života svého
[590] ani na zemi ani na moři.
Lavrin všechny připravi k hoři.
Když chtiesta v hromadu hnáti,
Hilbrant poče na knieže volati,
velmi hrozně naň křičieše,
[595] aby skočil s oře spěše,
a řka: „Jetřiše, milý pane,
věčná se hanba tobě stane,
když mé rady neposlyšíš,
život, čest i zbožie ztratíš.
[600] Ty toho mužíka neznáš,
čest i život za to dáš.
Tvé proti němu haněnie,
toť vše platno nic nenie.
Jetřiše, mój pane milý,
[605] by měl všeho světa síly,
budeš od něho dolóv zboden,
viec k nižádné cti nehoden.
Tu všie cti musíš přestati
a nic nebudeš moci dostati
[610] svého miesta mezi kniežaty.
Lepšíť rady nemohu dáti:
Sseď s svého oře spěš
a podstup Lavrina pěš.
Nikakž jeho dobyti lze nenie,
[615] pro jeho dobré oděnie,
kopím ani mečem, však,
pane, radímť tobě tak.
A tu své síly pokusíš,
snad jej tiem bitím ohlušíš.
[620] Vezma svój meč v ruku pravú,
bij jej v helm mečovú hlavú.
Jediné leč by Bóh nechtěl pomoci,
vždy jej zbavíš jeho moci.“
Kapitola devatenádstá
Jetřich neučini meškánie,
[625] naplni mistrovo kázanie.
I uposlúcha jeho slov,
skoči s svého oře dolóv.
Jetřich, hrozný, hněvivý muž,
vece: „Lavrine, pomsti své žalosti již,
