komuž se jmieti dostane
to tak předrahé kamenie,
o němž již nechám pravenie.
[1130] Toť pravím, Dětlebe pane,
toť jest již poddáno vše.“
Kapitola třidcátá
Dětleb povědě tak:
„Zajisté libo mi však,
že sem se byl na to snažil
[1135] a svój život za tě vážil.
Daj mi mú sestru viděti,
chciť tobě nad jiné přieti.
Ač jest pravda, co s ty pravil,
pomni, žeť sem tě smrti zbavil.
[1140] Lavrine, ctný rytieři,
prav pravdu, jakž tobě věři.“
Povědě Lavrin, malý kněz,
„Dětlebe, to zajisté věz,
sestra tvá šlechetná paní jest,
[1145] majíť ji všeckny panie v čest.“
Poče Dětleb vesel býti,
že mu jest k své sestře jíti.
Hilbrant, ten múdrý muž
vece: „Buďte přietelé juž.
[1150] Pane milý, mé rady slyš,
buď Detlebóv tovaryš.
Přej tomu silnému reku,
móžť pomoci proti všelikému člověku.
Móžeš jej za tovaryše jmieti,
[1155] ačť on bude s pravú věrú přieti.“
Jetřich uposlúcha mistra svého
a řka: „Chci býti rád přietel jeho.“
Vstav Hilbrant poče tam jíti,
by mohl s Jetřichem mluviti
[1160] a k tomu jej připraviti,
aby přietelé spolu mohli býti
a řka: „Dětlebe, milý pane,
věz, žeť to za mnoho na tobě stane.
Máš chválu toho i čest,
[1165] že tvój tovaryš jest,
jemuž sú reci poddáni
i rytieři i mnozí páni.
Ktož jej koli znají,
všickni jej rádi za přietele jmají.“
Kapitola třidcátá prvá
[1170] Dětleb k tomu vece tak:
„Vážil sem se toho však,
dá li Lavrinovi k milosti přijíti,
tehdy chci přietel jeho býti,
nebť jest Lavrin mój svak.“
[1175] Hilbrant odpovědě tak:
„Nechcem se hněvati déle,
buďme všichni již přietelé.“
Ihned Dětleb, ten rek štýrský,
Hilbrant a Jetřich Berúnský
[1180] slíbili sobě s věrú přieti
a Lavrinka také v tom tovaryše jmieti,
jako by byl velmi velik,
nic mu nepomohlo všelik.
Sám se toho nedoslúžil,
[1185] kromě Dětleba jest na tom užil.
Povědě ten malý muž:
„Když sme přietelé juž,
mušíť vše před vámi zjeveno býti,
nelze se nižádnému skrýti.
[1190] Zlato, střiebro kde co mám,
s pravú věrú přejiť vám,
lesy, kamenie drahé i vše zbory.
Pojedete se mnú do hory,
tu tepruv uzříte divy,
