pustichu koně,
[1295] zarazi je tak drahá vóně
od kvietie a od kořenie,
o němž netřeba pravenie,
neb ho bieše přieliš mnoho,
ano nelze vypraviti toho.
[1300] To vše bieše na tom poli,
ktož jeho povoněl koli,
mniechu, by byli naprostřed ráje,
takú žalost v srdci maje
od vóně toho kořenie,
[1305] od rozličného stvořenie.
Pták každý pěje v své váze,
ktož tu bydlí, tomu blaze,
ten má přielišné utěšenie,
slyše rozličné zpievanie,
[1310] každý pták slyší svým hlasem.
Kamenie drahé svým časem
svietí jako ve dne v noci
a každá zvěř, což má moci,
tu hrajiechu před pány,
[1315] neb na to biechu připraveny.
Bylo tu tak divóv mnoho,
nevědě člověka toho,
vida tu tak krásy dosti,
by nezapomněl všie své žalosti.
Kapitola třidcátá šestá
[1320] Povědě Jetřich, udatný muž:
„Zbyl sem všie žalosti juž.
Co já na své mysli znaji,
mním zajisté, žeť sem v ráji.“
Tehdy Volfart tak povědě:
[1325] „Bóh ny sem poslal, to vědě.
Povieme doma ty noviny,
jichž jest nevídal žádný jiný.“
Odpovědě Hilbrant tak:
„Poslyšte mé rady však
[1330] a při smysle ostaňte,
bláznovstva na se znáti nedajte.
To se každému dobře hodí,
nechval dne, když slunce vzchodí,
neb nevieš, kterakýť bude čas,
[1335] když jdeš z hodóv, chval tepruv kvas.“
Tehdy Vítek tak povědě:
„Jakž já to zajisté vědě,
vše zlé, co s pravil koli,
by to bylo po mé vóli,
[1340] neb mne v tom poslúchati chtěli,
věkem bychom tam jeli.“
Kapitola XXXVI
Lavrinek odpovědě jim:
„Zda ste nebezpečni čím?
Vesele choďte a neb stójte,
[1345] ijednoho se nebojte.
Slyšte, tovaryšie milí,
tam jest pravé utěšenie.
Totoť ještě nic nenie,
tam uzříte bez proměny
[1350] jako proti slunci záře,
tak jest veselé v hoře
když slunce z hory vytiehne,
svú světlostí nad hvězdy siehne.
Kromě kdy chceme na povětřie,
[1355] neb věnce róžené dělati.
Vvstaviec všichni věnce na se,
pójdeme opět v horu zase,
a tuž se počne veselé.“
Lavrinek nepomeškav
