[730] přijde liť kterak Lavrin k tobě,
za to velmi prosím tebe,
nepusť jeho viec od sebe.
Tať kápě jemu platna nebude,
vždyť v tom boji ztráty nezbude.“
Kapitoal dvamědcítmá
[735] Jetřich povědě v ty časy:
„By chtěl se mnú jíti za pasy,
tomuť bych já velmi rád,
lépeť by mi se zvedlo snad.“
Jetřich, z Berúna hrdina,
[740] hněváše se na Lavrina.
Lavrin urozomě tomu,
že Jetřich hněviv k tomu,
a chce s ním za pasy jíti,
by jeho mohl kudy dojíti,
[745] povoli mu toho rúče.
Jakž držieše meč svój v ruce,
tak jim ihned vrže preč
i podstúpi jeho pěš.
Kapitola dvadcátá třetí
Tehdy ten Lavrinek ubohý,
[750] stiště Jetřichovi nohy,
že ihned oba v tu dobu,
k zemi udeřista sebú,
až Jetřich nohami bleště,
proto mu se převelmi steště.
[755] Haňba bieše toho reka,
že tak od malého člověka
muši na zemi letěti,
poče se velmi styděti.
Tak ta dva udatná muže
[760] dojidesta oba núze,
tepúce se a tlačiece se,
jakž kto mohl najviece,
jeden vhóru, druhý podeň.
Lavrin by Jetřichovi roven,
[765] i byl by vzal těžké základy,
by nebylo starcovy rady,
jenž křičal velmi, vzhóru vstana,
zavolav na svého pána
a řka: „Přetrhniž mu rúče pas,
[770] ostojíš mu v ten čas,
v němžť má dvanádst mužóv síly,
čiň, coť radím, pane milý.“
Divné by jich hrozné dávenie,
o němž necháme pravenie.
Kapitola XXIIII.
[775] Jetřich silně hněviv bieše,
velmi z něho oheň žžieše,
jako z výhně od kováře
tak přehrozné jdiechu záře.
Svých se všech údóv odváže,
[780] hněviv bieše velmi staře.
Nejmějieše ijedné milosti,
bieše pln hněvu i zlosti,
Jetřich, z Berúna hrdina,
vezma za pásec Lavrina,
[785] prudce jím o zemi udeři,
tak se s ním hněvivě speři.
Vzhóru jej zdvihna, k zemi luči,
až se jemu pásec opuči.
Jenž se Lavrinkovi sta hrozná túha,
[790] zdviže jej Jetřichóv sluha
Hilbrant, starý mistr Jetřichóv,
v němž měl síly dvanádst mužóv.
Kapitola dvadcátá pátá
Jetřich poče hněviv býti,
Lavrinkem o zemi bíti.
[795] Co mu učinil, to mu zaplatil,
neb již bieše pásec ztratil,
v němž měl naději i útěchu,
ale přetržen bieše pohřiechu.
Jenž mu byly daly víly,
[800] tu své ztratil všecky síly,
nemože toho jinak dobyti,
poče jej bíti i tlačiti.
Lavrinek poče velmi křičeti,
což možieše síly mieti.
[805] Tak hrozný hlas pusti s sebe,
až právě jdieše pod nebe.
I po horách i po skalí
slyšiechu ten zvuk nemalý.
Tak křičieše dlúhú chvíli,
[810] až by pěší ušel míli,
slyšev každý i neslyše.
A když Lavrin ležieše nedýše,
tu pomeškav malým časem,
opět křiče hrozným hlasem.
[815] Tu všecka sta jeho pýcha,
zvola velmi na Jetřicha,
na toho udatného muže,
neb mu bieše toho núze,
aby mu zdravie probavil
[820] a života nezbavil.
Žalostně křičieše, hledě v nebe
a řka: „Reku z Berúna, prosím tebe,
daj mi v tom užiti sebe.
