[595] oře spěše,
a řka: „Jetřiše, milý pane,
věčná se hanba tobě stane,
když mé rady neposlyšíš,
život, čest i zbožie ztratíš.
[600] Ty toho mužíka neznáš,
čest i život za to dáš.
Tvé proti němu haněnie,
toť vše platno nic nenie.
Jetřiše, mój pane milý,
[605] by měl všeho světa síly,
budeš od něho dolóv zboden,
viec k nižádné cti nehoden.
Tu všie cti musíš přestati
a nic nebudeš moci dostati
[610] svého miesta mezi kniežaty.
Lepšíť rady nemohu dáti:
Sseď s svého oře spěš
a podstup Lavrina pěš.
Nikakž jeho dobyti lze nenie,
[615] pro jeho dobré oděnie,
kopím ani mečem, však,
pane, radímť tobě tak.
A tu své síly pokusíš,
snad jej tiem bitím ohlušíš.
[620] Vezma svój meč v ruku pravú,
bij jej v helm mečovú hlavú.
Jediné leč by Bóh nechtěl pomoci,
vždy jej zbavíš jeho moci.“
Kapitola devatenádstá
Jetřich neučini meškánie,
[625] naplni mistrovo kázanie.
I uposlúcha jeho slov,
skoči s svého oře dolóv.
Jetřich, hrozný, hněvivý muž,
vece: „Lavrine, pomsti své žalosti již,
[630] buď tobě odpověděno dnes,
jakž chceš koli, tak to věz.
Pomsti své veliké žalosti
i té přielišné hrdosti.
Žeť sme zahradu zrušili,
[635] to sme rádi učinili.
Pomsti svého velikého násilé.“
Lavrin odpovědě míle:
„Jetřiše, milý pane,
vše, což žádáš, toť se stane.“
[640] I počesta vázati štíty,
Lavrin dospěv, naň se říti,
da berúnskému knězi hroznú ránu,
že mu štít letě na stranu.
Jetřich poče se hněvati,
[645] v Lavrina hrozně rubati.
Tomu malitkému pánu
da mu Jetřich hroznú ránu,
udeři jemu štítu na roh,
že ihned pade vedlé noh.
[650] Jakž koli velmi sečieše,
však jeho dobyti nemožieše
pro jeho dobrú přípravu,
chtieše mu ohlušiti hlavu,
jakož od Hilbranta slyšel bieše,
[655] Lavrinka velmi tepieše
převelmi hrozně mečovú hlavú
v tu korunu zlatú novú.
Zbi mu z helmu všicku korunu,
zkazi na něm krásu onu.
[660] Tepa mečem také rány,
až zvuk bieše na vše strany,
tak tvrdé rány dáváše,
po všem se světě rozléháše,
i po horách ten slyšiechu
