potom jej za ruku ujemši,
káza mu za stuol siesti,
[1520] potom skuoro dachu jiesti.
Což jedno žádáše koli jich vuole,
to vše jmějiechu na stole,
mísy všechny zlaté biechu,
zlatnice, z nichž pitie nosiechu.
[1525] Rozličná se kratochvíl poče.
Lavrin se od nich ihned potoče,
poče se s Krinhultú raditi,
kterak by ty reky mohl zbíti,
a řka: „Raď mi k tomu, paní milá,
[1530] bychme se nad nimi pomstila.
Neb neviem, co zdieti sobě,
což sú mi učinili, pravím tobě.
Nit sú hedbábnú přetrhli
a učinili, co ráčili,
[1535] kořenie sú překrásné zrušili
i róži sú potlačili.
Tu, ješto portna zlatá,
všechna jsú zbořena vrata.
Učinili pýchy dosti,
[1540] však by pomstil byl té žalosti,
by mi nepřetrhli pása,
došli by se mnú byli zlého kvasa.
Vše to od Jetřicha mám,
neboť toho pomstím nebo život dám,
[1545] a od Hilbranta starého
učinil mi mnoho zlého.
By jedno Dětleb nedbal na to,
dal by každý život za to.
Kapitola XLI.
Krinhulta poče jej tresktati mnoho
[1550] a řkúc: „Pane, nenabudeš toho,
kdežto na tě zvědie lest,
pomni, králi, na svú čest
a poslúchaj mé rady v tom
a nečiň jim nic životóm!“
[1555] Lavrinek vece: „Nenechám toho tak,
bych sebe nepomstil však,
ale učiním takú kázu,
budúť mieti potom hruozu.
Učiním jim takú muku,
[1560] že viec nepřijdú na tuto lúku.“
Ona vece: „Milý pane, pomni na to,
viera dražšie nežli střiebro ani zlato.“
A toť se potvrdi slíbenie,
da jie prsten na znamenie.
[1565] A vze na svú ruku druhý,
proňž rekové dojidechu túhy.
Že když jej na svú ruku vzděl,
dvanádste mužóv síly měl.
Kapitola XVII.
Lavrin posla po Dětleba,
[1570] přišed vece: „Co jest mne třeba?“
Lavrinek vece: „Strýče milý, prosím tebe,
daj mi v tom užiti sebe,
abych pomstil své žalosti,
jenž jie mám od nich přieliš dosti.
[1575] Což já jim učiním, nedbaj na to,
dám tobě střiebro i zlato.
A což mám při duši koli,
s tebúť rád všecko rozděli.“
Dětleb z toho hněviv bieše,
[1580] Lavrina […]text doplněný editorem[22]zde schází část textu, jeden list je vytržen hoře,
