[1785] nemohli.
Když se Dětlebovi meč bleště,
Jetřichovi se velmi stěstě.
Smutně vzhlede na Dětleba,
uzře, ano pomoci třeba.
[1790] Co jest věděl tomu zdieti,
an nemohl nic viděti,
než Dětlebovy tvrdé rány,
ješto mu tu biechu dány.
Toť jest žalost nad smúcenie,
[1795] že lze pomoci nenie.
Vida v práci přietele,
Jetřich nepomeška déle,
vypusti tak žalostný hlas,
jakož zaležal ten čas,
[1800] neb jest smutka dosti jměl
a řka: „Rád bych bojovati chtěl,
ale před sebú nic nevidím,
Buoh vie, žeť se státi stydím
i živ neviem, co tomu zdieti.
[1805] Ach, bych se věděl s kým sieci.
Rci z vás každý něco k tomu,
co jest vzdieti hoři tomu?“
I nelze jim k tomu nic řéci,
chtě se hořem všickni vztéci.
[1810] Séci by se s každým směli,
by jedno koho věděli.
Pro strach by nic nenechali,
na život jsú málo dbali.
Kapitola XLVII.
Tomu minu chvíle dlúhá,
[1815] potom Hilbrant, Jetřichóv sluha,
vida hněv svého pána,
jide k němu brzo vstana
a řka: „Jetřiše, milý pane,
zač tobě ten dar stane,
[1820] proňž ty cti mnohé dobudeš
a všie práce i s námi zbudeš.“
Tak řka i da jemu pás
a řka: „Opaš se jím ten čas,
pomóžeš Dětlebovi z hoře,
[1825] uzříš všechny mužíky v hoře.
I což již na Lavrina dbáš,
dvanádste mužóv sílu máš!
Chce liť štěstie svú přiezen dáti,
Lavrinovi máš ostáti.“
Kapitola XLVIII.
[1830] Veselo se poče jmieti,
že mu mužíky viděti,
radostně mu srdce zplesa,
jakožto koli prostřed lesa
mezi malými zvěři lvovi,
[1835] ihned se říti k Lavrinovi.
Tepruv Jetřich poče svádu,
jako lačný vlk běže k stádu,
něco uloviti chtějíce.
Uzře Dětleba stojíce,
[1840] an již vešken ve krvi stáše,
mnohý mužík naň rubáše,
ani jej před sebú honie,
pro krev neznati oděnie.
Však ten ubohý člověk,
[1845] jakž Jetřicha uzře kolivěk,
poče se zaň velmi báti,
káza jemu v sklepě státi
a řka: „Vizi dobře do tebe,
že by nelitoval sebe.
[1850] Ale nevieš, co tomu zdieti,
neb jich nemóžeš viděti,
proto mohl by škodu vzieti,
račiž se o to nestarati.
Jetřich vece: „Chciť pomoci,
