[165] hrdostiobvázal kořenie dosti
od kamenie i od zlata,
jemuž nebyla přieplata,
od tak drahého kamenie,
nedostáváť mi se pravenie.
[170] Kto by to všecko pověděl,
co by tu byl pýchy viděl.
Zapomenul by všie žalosti,
vida se v té veliké radosti,
co v té zahradě bieše.
[175] Tak silně kořenie vonieše,
tak se silně ruože stkvěla,
pro niž sú oni práci měla.
Kapitola čtvrtá
Tehdy Jetřich Berúnský povědě:
„Vítku, kde jsme, jáť nevědě,
[180] ač sem se již tu stavil,
o němž nám jest Hilbrant pravil.
Jáť se velmi bojím toho,
žeť budem mieti práce mnoho.
Kořenie svietí pravú mocí
[185] též ve dne jakožto v noci.
Vidě, že té zahrady vrátný hájí,
jehož všickni za reka mají.“
Tehdy Vítek Vilantóv povědě:
„Ač by jie čert střiehl, toho nevědě.“
[190] Vece ten tak výborný rek:
„Jedno ač by jie střiehl zmek.
Nechajž, mám velikú práci,
jáť mu té pýchy vždy ukráci,
ješto mnoho na tu zahradu vyložil,
[195] tu svú pýchu přieliš umnožil.
Budeť jmieti se mnú zlý kvas,
seďme s ořóv, jižť jest čas!“
Tu ta člověky udatná
ssedú s koní, v zemiech platná.
[200] Mnoho pýchy učinichu,
své koně v ruoži pustichu.
Pustista v zahradu své oře,
a proto dojidesta hoře.
A když v tu zahradu vstúpichu,
[205] a mnoho učinista pychu,
všeckno kořenie potlačista,
v ruoži lože učinista.
A z sebe da takú vóni kořenie
i to předrahé kamenie.
[210] Již ta róže obvázána
jakož právo toho pána,
pusti s sebe také světlosti,
že tu každý svú žalosti
zapomněl, což jest kdy měl,
[215] když se v té zahradě viděl.
Tu bieše světlo bez sviece,
neb jakož sme slýchali praviece,
že ten pych vešken zkazichu
a to kořenie tu zrušichu.
[220] I jmějiechu veselé celé
a ihned nemeškavše déle,
sedesta pyšně v to kořenie,
v tom nemajíc žádného meškánie,
když hedbábnú nit zlomista,
[225] pro niž oba v práci biesta.
Pro tak malú nit hedbábnú,
jmějiesta práci velmi nesnadnú.
Kapitola V.
Tuť přihna mužíček jeden,
