chtieše toho šermováním zbýti,
by ho Dětleb nemohl bíti.
Mistr Hilbrant povědě stoje:
[995] „Slyšte, tovarystvo moje,
Vítku, Volfarte, udatná reky,
bez vady jsta udatná člověky.
Nedajme se jima déle séci,
račte na Detleba téci!“
[1000] Což rozkáza, to musi býti,
sám se na Jetřicha říti
a na Dětleba tato dva.
Ukrotista jej jedva,
an se tak silně bráni,
[1005] bezmála oba rani.
Až musi svój meč schovati,
muši jich rady poslúchati.
Hilbrantu přijide nová rada,
kopie svého pána požáda,
[1010] tu se jeho také nepusti,
až svój meč v nožnice vpusti.
Povědě Hilbrant, ten starý muž:
„Buďtež přietelé juž
a nevaďtež se déle,
[1015] prosímť vás za to cele.
Nedám se vám déle bíti,
musíte přietelé býti.“
Lavrinka také uvedechu u přiezen,
tak že jeho jmějieše za vězeň.
Kapitola XXIII.
[1020] Tepruv Lavrin z hory vyjide,
když se Jetřich a Dětleb snide.
Ihned Dětleb jede do lesa,
vráti se a svaka nesa.
Hněvivě naň Jetřich vzhlede,
[1025] Vítek hněvy až pobledě.
Oba naň nemíle hleděla,
a neb sta s ním práci jměla.
Dětleb Lavrina otáza v tu dobu
a řka: „Jmáš li mú sestru za sebú,
[1030] proč si toho mi nedal věděti?
Chtěl bych tě rád za zetě jmieti.“
Kapitola XIX
Lavrin vece: „Detlebe, toť poviedám,
že tvú sestru jistě mám.
Žalostněť sem jie zapomněl,
[1035] když sem z hory od nie pryč jel.
Toť se včera zjitra dálo,
ach, kto jest to věděl, by se tak stalo
tak nešťastné odsúzenie,
pravímť, od své milé panie.
[1040] Sestra tvá královna jest,
máť zbožie, rozum i čest.
By jedla zlato ve dne i v noci,
však by ho nemohla přemoci,
ani toho drahého kamenie,
[1045] o němž netřeba pravenie.
Piedimužíkové jsúť jí poddáni,
slyš, Detlebe, i vy, páni,
toť pravím zajisté vám,
že té panie dobych sám.
[1050] Štýrsko jeden hrad bieše,
kdež ta šlechetná panna bydléše.
Poslúchaj, Detlebe pane.
Štěstie, když chce, vždyť se stane.
Když jide na chvíli krácenie
[1055] a okolo nie panny i panie,
všeliké komornice
i rozličné služebnice
