neodpovědě,
[855] Dětleb tak opět povědě:
„Uslyš mú prosbu k sobě,
učiniž, což libo tobě,
a naplň mi na tom mú vuoli.“
Jetřich jeho nepusti nikoli.
[860] „Prosím tebe pro všechny rytieře
a řka: Toť beru k své vieře,
žeť chci toho zaslúžiti,
rač ho pro mě propustiti.“
Darmo by, což prosi koli,
[865] nepropusti jeho nikoli,
neb tak silně hněviv bieše,
že slyšeti nemožieše,
co jeho Detleb prosieše,
to všechno nadarmo bieše.
[870] Detleb opět vece k němu,
k tomu reku berúnskému,
voláše velmi i prose,
aby hněv pustil mimo se
a řka: „Učiň pro mé zaslúženie,
[875] pusť Lavrinka pro vše panie.“
Hněvě odpovědě hrdina:
„Nedámť nikoli toho Lavrina.
Pros, začkoli chceš jiného,
Lavrinkať nedám, zetě tvého.
[880] Vaše prosba jest daremnie,
což koli mluvíte ke mně.
Učinil mi mnoho žalosti,
zaplatíť mi těžce dosti,
jinakť nemóž zaplatiti,
[885] musíť svój život ztratiti.“
Dětleb se velmi hněváše,
k Jetřichovi takto mluvieše:
„Jetřiše, milý pane mój,
prosím, by mi dal hněv svój.
[890] Šlechetný z Berúna reku,
odpusť tomu malému člověku,
Lavrinovi, mému zeti,
a mě viec za sluhu jmieti.
Dokudž sem živ, chciť slúžiti
[895] a vždy v tvém kázaní býti.
S tiem se vším, což koli mám,
s tiem se tobě v službu poddám.
Kapitola dvadcátá VI.
Jetřich velmi hněviv bieše,
což koli Detleb mluvieše,
[900] slyšeti ho nerodieše,
neboť se velmi rozlítil bieše.
Lavrinek nemože ijednoho užiti,
musi mu na život jíti.
Ach, ubohého Lavrina,
[905] jižť mu přišla zlá hodina.
Kapitola XXVII.
Vece Detleb: „Tvúť přiezen stratím
a té prosby k toběť ukrátím.
A Lavrinka chciť vždy vyplatiti,
bychť měl za to život dáti.“
[910] Což Detleb prosieše koli,
však mu Jetřich nepovoli,
by chtěl pustiti Lavrina.
Přijide mu mysl jiná
i chtě jej jmieti bez jeho vóle,
[915] skoči brzo z toho pole.
Svého se oře chváti,
chtieše na Jetřicha hnáti.
V kuoň ostrohama udeři,
k němu přihnav, s ním se speři
