Jetřichóv,
v němž měl síly dvanádst mužóv.
Kapitola dvadcátá pátá
Jetřich poče hněviv býti,
Lavrinkem o zemi bíti.
[795] Co mu učinil, to mu zaplatil,
neb již bieše pásec ztratil,
v němž měl naději i útěchu,
ale přetržen bieše pohřiechu.
Jenž mu byly daly víly,
[800] tu své ztratil všecky síly,
nemože toho jinak dobyti,
poče jej bíti i tlačiti.
Lavrinek poče velmi křičeti,
což možieše síly mieti.
[805] Tak hrozný hlas pusti s sebe,
až právě jdieše pod nebe.
I po horách i po skalí
slyšiechu ten zvuk nemalý.
Tak křičieše dlúhú chvíli,
[810] až by pěší ušel míli,
slyšev každý i neslyše.
A když Lavrin ležieše nedýše,
tu pomeškav malým časem,
opět křiče hrozným hlasem.
[815] Tu všecka sta jeho pýcha,
zvola velmi na Jetřicha,
na toho udatného muže,
neb mu bieše toho núze,
aby mu zdravie probavil
[820] a života nezbavil.
Žalostně křičieše, hledě v nebe
a řka: „Reku z Berúna, prosím tebe,
daj mi v tom užiti sebe.
Rač mě s životem pustiti,
[825] chciť tvój věrný sluha býti
poddán v službu i v kázanie,
učiň to pro všecky ctné panie.
I s tiem se vším, což koli mám,
se všiem se tobě v službu poddám,
[830] leč buď střiebro, leč buď zlato.“
Jetřich pro hněvy nedba na to,
což koli Lavrinek prosieše,
to všecko nadarmo bieše,
neb se Jetřich velmi hněváše,
[835] ijedné prosby nedbáše.
Dávě, tlače, tepa mnoho,
až se rekóm zželi toho,
kteříž tu přihlédajíc stáchu,
tiť jeho všickni pykáchu,
[840] že má tak žalostnú smrt mieti.
Poče Lavrinek na Dětloba volati
a řka: „Štýrský a nerozpačný reku,
pomoz mi, malému člověku.
Nechajžť toho užívám,
[845] že tvú sestru vlastní za sebú jmám
a u veliké ctnosti jest,
pomoz mi pro všech paní čest.“
Dětleb nepomeškav déle,
učini prošenie cele
[850] a řka: „Jetřiše, šlechetný pane,
cožť prosím, nechajť se stane.
Za toť tebe prosím mnoho,
by mi dal Lavrinka toho.“
Nic Jetřich neodpovědě,
