i po horách ten slyšiechu
[665] hluk nemalý. Ti všichni, ktož tu biechu,
ten zvuk za míli slyšiechu.
Lavrin nevědě, kde by byl,
že jej Jetřich převelmi bil.
Všeho hrdinstva zapomenu,
[670] jide před Jetřichem v stranu.
Tu pak podlé sebe drápě,
dosaže nevídané kápě,
aby se jí mohl přikryti,
by ho Jetřich nemohl viděti.
[675] A jakž jeho koli neviděl,
proto velikú práci jměl.
Velmi hluboké, tvrdé rány,
ty jsú Jetřichovi dány
od Lavrinka, muže toho.
[680] Sta se mu smutka mnoho
od Lavrinka toho mužíka.
Krev z Jetřicha převelmi stříka
skrze jeho oděnie hrdé,
dáváše jemu Lavrinek rány tvrdé.
[685] Když se bieše před ním skryl,
převelmi nemilostivě veň bil.
Kapitola XX.
Vece Jetřich, ten rek:
„A zdali jest jej vzal zmek?“
Tak ten hrdina povědě:
[690] „Kam se poděl, živ nevědě.
Kamo s přede mnú upade,
u malé chvíli jako se propade.
Ach, kterakúť bych chtěl dáti ránu,
bychtě viděl v kterú stranu.“
[695] Na vše strany jmějieše sluch,
neb mu bieše toho kruch.
Obrátiv se udeři po něm,
jakož ihned pravi o něm,
že chybili se jeho, v zed udeři,
[700] v hrozný kámen podlé dveří
ránu na loket širokú
a dobře na dva hlubokú,
tak, jakž nesnadno oku
když vídati od kterého reku,
[705] také rány kdy vídati,
jako se Jetřichovi přihodilo dáti
v hněvu u velikú zlobu.
Tehdy Lavrin ihned v tu dobu
na Jetřicha se říti
[710] a poče jej převelmi bíti,
toho šlechetného pána.
Jetřich právě [se]text doplněný editorem rozpomena,
že jeho nemóž ohlušiti
a ižádnú sečbú dobyti.
[715] Ihned toho mužíka piedi,
na šermovánie pobiedi.
Lavrin mu povoli toho,
učini Jetřichovi smutka mnoho.
Hilbrant nemože smlčeti,
[720] poče na kněze křičeti:
„Jetřiše, milý pane,
ač se od Lavrinka ta smrt stane,
nemohl bych tebe viec zapomenúti,
žalost i smutek musilť bych mieti,
[725] vídati žalostné časy.
By chtěl s tebú jíti za pasy,
snad by měl lepší kvas.“
Lavrinek mu povoli v ten čas.
Kapitola dvadcátá I.
Hilbrant vece: „Pane, radímť tobě,
