proséc, aby k ní přijel bez meškání. Uzřev list a jemu urozuměv, jel k té jisté paní, všeho nechav, vzev sokol na ruku. A když tam přijel, vece jemu paní: „Vrať mi mój sokol!“ A když jí on poddal sokola, vece k němu paní: „Více tohoto sokola nebudeš milovati.“ Vece rytíř: „I proč, milá paní?“ Odpovědě ona: „Proto, že s’ jej více miloval nežli mne a on příčina rozdělení našeho, proto že si mne dlúho nenavštívil.“ A ihned tomu sokolu před ním hlavu strhla, mluviec takto: „Milý, neměj za zlé, ale za dobré měj, protožeť sem to proto učinila, aby u mne býval jako i prvé.“
Najmilejší! Tento císař jest Otec náš nebeský. Paní ta krásná jest božství, spojené s člověčenstvím. Rytíř jest každý člověk nebo křesťan, jenž dlužen jest paní, totitožto Boha i člověka nade všecko milovati, to jest Pána Jezukrista, jenž jest pravý Buoh i člověk pravý, a má jej často navštěvovati šesterem milosrdenstvím. Jakožto sám Kristus dí: „Co ste jednomu z mých těch najmenších učinili, mně ste učinili.“ Ale sokol znamenává zboží minulé, kteréž Pán Buoh dává, aby jej tím více milovali a častěji chudé štědrými almužnami navštěvovali. Ale bídný člověk i nemúdrý, když bohat bude, přirovnán bude hovadóm nemúdrým a roveň jim bude, jda po své žádosti a chlipnosti, kam jej vede, zapomíná božské dobroty a lásky, kterúžto k němu má i měl, netoliko že jej stvořil a zboží, krásu, sílu, múdrost nad jiné dal, ale že jej svú svatú krví vykúpil. Nikdy se na to nerozpomene, by jej v jeho chudých zbožím navštěvoval, ale s oním bohatcem zatraceným nad ižádným se nechce slitovati. Pán Bóh to věda, mnohokrát takým lidem odjímá zboží, zdraví, sčestí i sílu, aby as tím dotknuti jsúce, jej milovali a v núzi, jehož milovati v sčestí nedbali. O nichž David dí: „Když je hubíše, hledáchu jeho a vracováchu se na úsvitě a k němu jdíchu.“ A jinde týž David dí: „Jali se k Bohu volati, když zarmúceni byli, a vyvedl je Hospodin z núze jich.“
O tří snóv
Když biechu tří tovařiší, a cestú jidechu spolu. Přihodilo se bylo jim jeden den, že více pokrmu neměli kromě jednoho pecence chleba a bíchu velmi lačni. I jeli se mezi sebú mluviti řkúce: „Rozdělíme li tento pecnec na tré, i žádný z nás syt nebude; ale poraďme se o to, co máme z toho pecence učiniti.“ Tedy jeden z nich vece:
