jenž minúti nemóž, ustavil. To je čas, v němžto, kdyby chtěli, pokoj věčný z milosrdenství božího nalezli by. Nebo vešken tento život, jenž se skrze tu svieci znamenává, na tomtom světě hříšným dal jest, aby milosti prosili i milosrdenství božské sobě obdržali. Jako die sám Pán Ježíš Kristus skrze svatého Jana: „Proste a vezmete, aby radost vaše plna byla.“ A svatý Pavel dí: „Čiňme dobře, dokud čas máme, nebo, aj, nyní čas libý a dnové spasitedlní.“ Přijdú dnové hněvu, dnové všeho hubenství i psoty, v nichžto ižádný nebude moci sobě milosti uprositi, to jest po tomto životu i v súdný den.
O obležení římském
Praví mistr Euzebius v svých kronikách o jednom císaři, jenž lid římský u veliké spravedlnosti zpravoval, ižádnému neodpustíše, když zavinil, tak bohatému jako chudému. Ale kmetové římští proto jej říše zbavili a jako chudého jej zahnali. A on ihned do Konstancí toho města přišed, tak múdře i tak statečně se v svých bězích měl, že ti měštěné k němu přistúpili a jej opět císařem volili. Jenž sebrav veliký lid, Řím oblehl. A když Římené nikakž ujíti nemohli, jediné leč by od něho zjímáni byli, všedše v radu, najprvé poslali sú k němu starší města, jenž svýma nohama před ním křížem padali sú a milosti prosíce, avšak neobdrželi. Potom mlazší jich, ani ti před ním prospěli sú. Po třetí poslali ženy, aby prosily; tie také nic neprospěly. Najposledy poslali přátely jeho, jež ten jistý císař tu v městě mějíše mezi nimi. Také bieše mátě císařova; jenž své prsi obnaživši, ukazovala jemu, napomínajíci jej. Neb když viděl nahy prsi, slitoval se přirozenú milostí k své mateři, všecku jim vinu odpustil.
Najmilejší! Tento císař jest Kristus, jenž pro hřích z svého města, totižto srdce člověčího, vyhnán bývá, i také z tohoto světa, totižto když sú jej Židé umučili. On tak vyhnán sa, bral se k Otci svému, kdežto zvolen císařem i také súdcí. V súdný den přijde s svatým
