Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<10<I–VVIVIIVIIIIXXXIXII>>>>>
Skrýt ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

[VIII]číslo strany tiskuNářečí moravská důkladněji prozkoumal a popisuje Fr. Bartoš ve spise Dialektologie moravská (díl I., 1886), a dělí je v nářečí:

1. slovenské (s různořečím zlínským, záhorským, pomoravským a několika uherskoslovenskými); 2. dolské; 3. valašské (s různořečím valašským, hranickým, starojickým, keleckým); 4. lašské (s různořečím lašským a severoopavským); 5. hanácké; 6. horácké a 7. české. –

Jazyk český poznáváme a známe ze živých nářečí, z knih a theoretických mluvnic doby novější a nynější a z památek dochovaných z doby minulé. Památky tyto, nehledíme-li k starším slovům ojedinělým a porůznu zachovaným jakož i k českým stopám v nejstarších textech staroslovenských, začínají se od polovice stol. XIII, jdou od té doby nepřetržitě a jsou čím dále tím hojnější. V nich vidíme a poznáváme jazyk český dob minulých; nejeví se nám tu všecek a v té úplnosti, v jaké se nám jeví čeština nynější v nářečích a v písemnictví naší doby, ale přece jej poznáváme s velmi značné části. Zejména poznáváme, že jazyk český již na počátku této fase byl individuálně rozvitý, t. j. jisté charakteristické vlastnosti, kterými od slovanštiny ostatní se liší, byly v něm již vyvinuty. Poznáváme dále, kterak jazyk potom, v době své historické, změnami charakteristickými stále se přetvořuje; změny ty vyvinují se s počátku rychle, ale potom jsou čím dále tím více zdržovány rostoucím vlivem činitelů konservujících, zejména jazyka knižného, života veřejného, kostela a školy, a postupují jen znenáhla a zvolna. Poznáváme také ledacos z obecných nářečí, když spisovatelé od konvenience spisovné ustupují a zvláštnostem nářečí svých povolují. A poznáváme výsledek toho vývoje, jazyk český nynější a jeho různá nářečí. Doklady všeho toho podává na svých místech historická mluvnice. Úhrnem vidíme a prohlédáme šestistyletou fasi jazyka individualně vyvinutého, vidíme v ní a prohlédáme řadu proměn, jimiž ráz téhož jazyka dále a stále se obměňuje. Dlouhé, po šest set let dokumentované trvání a bohatost charakteristickými změnami vnitřními jsou zároveň vlastnosti, které vývoj jazyka českého zvláště poučným činí. –

Vzdělání mluvnického dostává se jazyku českému – mimo Husův traktat o pravopise, o němž viz zde dále na str. 13 a 14, – od stol. XVI. Prvním pokusem české mluvnice jest „Grammatika česká“ Beneše Optata, Petra Gzela a Václava Philomatesa (vytištěná r. 1533); obsahuje „orthografii“ t. j. několik prvopočátečných výkladů o psaní, o výslovnosti a interpunkci (od Optata a Gzela), a „etymologii“ (od Philomatesa), kdež podle mluvnice latinské (t. zv. Donata) probírají se jednotlivé třídy slov a ukazuje se, jak se co

X
 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 7 měsíci a 5 dny; verze dat: 1.1.17
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).