[VII]číslo strany tiskučeských vynikla a do popředí vstoupila čeština spisovná. Také ona jest jenom nářečí, a to nářečí ze skutečného života vzaté. První písař český chtěl zajisté psáti, a pokud toho dovedl, zajisté i psal tak, jak sám mluvil a jak se mluvilo v jeho okolí, v jeho nářečí. Tak činili první písaři vůbec a jinak nelze si věc ani mysliti. Také písaři pozdější měli každý své nářečí; ale ti měli již možnost, čísti spisy svých předchůdcův a přijímati jazyk tu nalezený, pokud se lišil od nářečí jejich. Písemnictví české mělo na začátku a dlouho potom své hlavní pěstitele v Čechách a své střediště v Praze. Střediště pražské bylo dlouho jediné a vždycky střediště hlavní. Nářečí, kterým se tu psalo, bylo tedy nářečí toho plemene slovanského, které v krajině pražské sídlilo a Čechy se nazývalo (kdežto v krajině žateckė bydlilo plémě Lučanův, v boleslavské plémě Charvatův atd.) a jehož jméno potom na všecko obyvatelstvo v Čechách se rozšířilo, – nářečí středočeské povýšeno za jazyk spisovný. Tento jazyk spisovný spolu se všemi českými nářečími nazýváme jménem úhrnným jazyk český.
Nářečí možno napočítati více nebo méně podle toho, volí-li se k rozeznávání jich více nebo méně známek rozeznávacích. V skutku lišíme se poněkud každý jednotlivec od soukmenovců nejpříbuznějších, a máme tedy každý nářečí svoje; ale rozdíly jsou zde málo patrné a nehledí se k nim. Patrnější jsou rozdíly v jazyku jednotlivých území menších i větších; nářečí, která se tu nalézají, dostávají pak podle těchto území a jejich obyvatelův i svá jména, na př. nářečí hanácké, valašské, domažlické atd. Jednotlivá nářečí jsou si vespolek více méně podobna a podle toho sestavují se ve skupiny, v nichž vedle nářečí hlavního skupeny jsou obměny další jako podřečí a různořečí.
V češtině jsou rozdíly dialektické od pradávna. V památkách písemných vystupují patrně již ve XIV stol., Hus některé z nich vytýká výslovně, Blahoslav (r. 1571) uvodí mnohé, atd.
V češtině nynější rozeznává A. Šembera nářečí
a)české, jež dělí se v podřečí: 1. západní (s různořečím domažlickým a lužnickým), 2. střední a 3. východní (s různořečím krkonošským);
b)moravské, jež se dělí v podřečí: 1. západní (s různořečím podhorským, horským, dolským a hanáckým) a 2. východní (s různořečím dolnobečevským, hornobečevským, oderským a opavsko-ostravickým);
c)slovenské, jež se dělí v podřečí západní, střední a východní.
![[VII]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00007.jpg){kind=link}