Gebauer, Jan: Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví

Gebauer, Jan. Historická mluvnice jazyka českého, Díl I, Hláskosloví. Praha, 1963.
<<<10<I–VVIVIIVIIIIXXXI>>>>>
Skrýt ediční aparát Skrýt obsah

[Generovaný obsah]

[VII]číslo strany tiskučeských vynikla a do popředí vstoupila čeština spisovná. Také ona jest jenom nářečí, a to nářečí ze skutečného života vzaté. První písař český chtěl zajisté psáti, a pokud toho dovedl, zajisté i psal tak, jak sám mluvil a jak se mluvilo v jeho okolí, v jeho nářečí. Tak činili první písaři vůbec a jinak nelze si věc ani mysliti. Také písaři pozdější měli každý své nářečí; ale ti měli již možnost, čísti spisy svých předchůdcův a přijímati jazyk tu nalezený, pokud se lišil od nářečí jejich. Písemnictví české mělo na začátku a dlouho potom své hlavní pěstitele v Čechách a své střediště v Praze. Střediště pražské bylo dlouho jediné a vždycky střediště hlavní. Nářečí, kterým se tu psalo, bylo tedy nářečí toho plemene slovanského, které v krajině pražské sídlilo a Čechy se nazývalo (kdežto v krajině žateckė bydlilo plémě Lučanův, v boleslavské plémě Charvatův atd.) a jehož jméno potom na všecko obyvatelstvo v Čechách se rozšířilo, – nářečí středočeské povýšeno za jazyk spisovný. Tento jazyk spisovný spolu se všemi českými nářečími nazýváme jménem úhrnným jazyk český.

Nářečí možno napočítati více nebo méně podle toho, volí-li se k rozeznávání jich více nebo méně známek rozeznávacích. V skutku lišíme se poněkud každý jednotlivec od soukmenovců nejpříbuznějších, a máme tedy každý nářečí svoje; ale rozdíly jsou zde málo patrné a nehledí se k nim. Patrnější jsou rozdíly v jazyku jednotlivých území menších i větších; nářečí, která se tu nalézají, dostávají pak podle těchto území a jejich obyvatelův i svá jména, na př. nářečí hanácké, valašské, domažlické atd. Jednotlivá nářečí jsou si vespolek více méně podobna a podle toho sestavují se ve skupiny, v nichž vedle nářečí hlavního skupeny jsou obměny další jako podřečí a různořečí.

V češtině jsou rozdíly dialektické od pradávna. V památkách písemných vystupují patrně již ve XIV stol., Hus některé z nich vytýká výslovně, Blahoslav (r. 1571) uvodí mnohé, atd.

V češtině nynější rozeznává A. Šembera nářečí

a)české, jež dělí se v podřečí: 1. západní (s různořečím domažlickým a lužnickým), 2. střední a 3. východní (s různořečím krkonošským);

b)moravské, jež se dělí v podřečí: 1. západní (s různořečím podhorským, horským, dolským a hanáckým) a 2. východní (s různořečím dolnobečevským, hornobečevským, oderským a opavsko-ostravickým);

c)slovenské, jež se dělí v podřečí západní, střední a východní.

X
 
logo ÚJČCopyright © 2006–2021, oddělení vývoje jazyka, Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Vyhledávací program © 2006–2021, Boris Lehečka; Grafický návrh © 2006–2021, Irena Fuková

Vokabulář byl spuštěn před 14 lety, 7 měsíci a 5 dny; verze dat: 1.1.17
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovyStrategie AV21
Web byl podpořen Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, projekty č. LM2018101
(LINDAT/CLARIAH-CZ) a LM2015081 (RIDICS).