[537]číslo strany tiskua dílem dosud jest vedle sebe stejnoplatné jméno a meno atp., a podle toho psáno jm- také za náležité m-, subst. man, gmanowe Pulk. 51ᵇ a j. m. manové, v. § 356.
9. Ze slovesa jsem, jsi atd. Na př. yay-ſem chudi Žklem. 68, 30, gſem Pass. 220, gſi vezvan HomOp. 152ᵃ yſi ades ŽGloss. 138, 8, yſi Kunh. 148ᵃ doſtihl yſy ŽWittb. 138, 3, tigſ buoh Brig. 73 t. j. ty js’, wa gſma ve tmě GestaM. 67ᵇ, gſma měla GestaK. 3, (oči) yſta viděle ŽWittb. Šim. 30, zei-ſme prach ŽKlem. 102, 14, gſmi poſuuaceni HomOp. 152ᵃ, pozdviženi yſmy ŽWittb. 19, 9, napilneny yſmy y kochany yſmy t. 89, 14, gſw zauirſeni Túl. 92ᵇ, gſu otpověděli t. 25ᵇ, zziey-zzu zzbýli Jid. 15, yſut ŽWittb. 13, 3, part. gſſa AlxV. 550, zzmutnay-zzuczi t. j. smutná jsúci LMar. 22 atd., v jazyku spisovném dosud js-; a vedle toho od dob nejstarších také tvary bez j-: což zzem myslila LMar. 75, přěmohl ſem ŽWitb. 12, 5, otvořil zzi Jid. 135, pokuſil ſi ŽKlem. 16, 3, vwedl s ny ŽWittb. 65, 12, zaslúžila ſwa toho ML. 105ᵇ, již ſſwie propila Hrad. 125ᵇ, rucě uczinile ſta ŽKlem. 118, 73, nebili ſmi HomOp. 152ᵃ, cineni (cěňeni) ſmi ŽGloss. 43, 22, ſme živi ŽKlem. 113, 28, bohowe ſte t. 81, 6, pusty zzu nejedny země Jid. 24, plna ſu uſta Žklem. 7, 28, part. mlád zza LMar. 13, czlowiek ſa ŽKlem. Athan, 32, živi ſuce t. 54, 16 atd., dosud a v jazyku obecném všude tak. – V složeném nejsem atd. j většinou zůstává: neyſem zapomanul ŽWittb. 118, 83, neyſu zemdlely t. 17, 37, negſu Túl. 92ᵇ atd. Blah. 31 praví výslovně, že se říká negſem a nikoli neſem; tak dosud v nářečích obecných: nejsem Us., néjsu (sg. 1.) BartD. 26 (zlin.), 37 (stráň.), 80 (val.); zřídka tu bývá j vynecháno, podle nesloženého sem: něsem, něsi, 3. plur. něsu BartD. 91 (stjick. místy, vedle nejs-), něsem, něsy, něsmy, něsće, něsu t. 132 (laš.). ňosem, ňosi, ňosmy, ňosćo, ňosu t. 137 (sev.-opav.); starší toho doklad je v Mill. 51ᵇ neſſu zákonníci non sunt, není-li to omyl. – Časem vyvíjí se pravopisný zvyk, aby jsem atd. bylo sloveso samostatné, na př. jsem zdráv, jsem chválen, jsem doma atp., – a sem atd. aby bylo sloveso pomocné při part. -l, na př. nesl sem. Pravidlo toto provedeno ve Štít. uč. (z r. 1376, viz o tom rozpravu K. Černého v Listech filol. 1889, 445 sl.), a drží se od té doby tu více tu méně. Odporoučel je Erythraeus (br. Červenka) podle Blah. 32, a drží se ho ještě Palacký a píše na př. dal sem 3, 2, 410 a jsme povoláni t. V bibli Br. je mnoho dokladů shodných, ale jsou také odchylné, na př. oni ſau lid tvůj Deut. 9, 29, zpozdiłých vſt ſem Ex. 4, 10, wywedł gſy lid Num. 14, 13 a j.; v ChelčP. psáno tu js- a s- bez rozdílu a kolísavé; Háj. píše bez rozdílu: kdo ſem 19ᵃ oblekli ſu 103ᵃ atd.; tak také Čel. 1830: půdu sme orali 129, němí zpěvové sou moji 125, souce náchylni 129 atd. Pelzel2 (1798) str. 98 odporoučí vůbec jsem atd., ježto jest „besser und vollständiger“ než sem atd., a to psaní – jsem zdráv i nesl jsem – stalo se pravidlem nč. – Bývalo tedy
![[537]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00549.jpg){kind=link}