[391]číslo strany tiskuBaw. 36, – prieti : prisiecy t. 42, – wiecy : wzieti t., – prosecy : dieti t. 53, – wrcy (inf.) : smrti t. 88 a 90, – stogiecy : prieti t. 87, – wiece : na swietie t. 88 a j. (často v Baw.).
A dále jest ještě připomenouti, že naopak – analogií zvratnou – za c a č bývá ť, na př. ťěsta m. cěsta, tiesař, tísař m. ciesař, tihła m. cihla, mrtviťe m. mrtvice, činieti m. činieci, tiž m. číž atd.; o tom v. § 424 a 445.
Jest otázka, jak to vše vyložiti. Myslím že takto: k tvrdému t je střídnice měkká v češtině ť, v polštině č atd.; ale i některá nářečí česká mají ć, c, č ; v nářečích téchto sahá způsob, který se nám zdá nyní polský, na území české; je tu v této věci takořka přechod z češtiny do polštiny; nyní je to – mimo některá místa na Slovensku – hlavně území nářečí lašského a hrozenkovského v Slezsku a na Moravě; v době staré byl způsob ten rozšířen více, zejména po Moravě, a snad dílem i v Čechách; během času c ustupuje, ť postupuje, t. j. c atd. zaniká a ť z nářečí sousedního (od západu) vstupuje na jeho místo; s tím shoduje se zpráva, že za Blahoslava (v pol. XVI stol.) u Evančic se říkalo dáci m. dáti, dzca (sic) m. díťa, což nyní není, a tím vysvětluje se, že zvláštnost ć (c, č) za ť, kterou nyní nalézáme na území jen malém, má doklady v textech starých poměrně hojných; – mezi náležitým ť a c, na př. smrti a vrci, je rozdíl značný, Čech a zejména příslušník nářečí západních rozeznává je velmi zřetelně a nezmýlí se, aby na př. vyslovil nebo napsal vrti m. vrci, tísař m. císař atp; ale v nářečí, kde za ť je dialektické ć (c, č), a zvláště v pásmu přechodním, kde střídnice ť a ć (c, č) vedle sebe pronikají, kde se říká ćicho a cítí se (vlivem nářečí sousedního nebo jazyka spisovného), že je to misto ťicho, tu může zvratnou analogií bývati ť také za vlastní c (t. j. za takové, které není dialektickou střídnicí za ť), tu může vznikati tísař m. císař, inf. řéti m. řéci, part. chtieti m. chtieci, praes. chťe m. chce atp., rýmy ſyeczy : otgieti, wrczy : ſmrty, wiece : na swietie, wiecy : wzieti atd. jsou namnoze snad jen assonance, ale také se můžeme domnívati, že psané v nich t (ť) v nářečí písařův znělo jako c nebo skoro jako c.
Srov. d-dz v § 321 a dále stejné změny v pol. a srbšt. luž.; psl. tichъ, č. tichý, pol. cichy (ć), hluž. ćichi, dluž. śichy Mucke 199.
2. Také v slovích přejatých stč. Ščepán nč. Štěpán ze Stephanus, ščibal a sčival pozd. štib-, – obuti w ſcibali Koř. Mark. 6, 9, scziwalnyczy Hrad. 113ᵃ, w ſtiwali Koř. 1. c. – ze střhněm. stivel, stivâl je změněno st v šč.
3. Vedle stč. antikrist je také ancikrist, anczykrzyſt ROlB. 24ᵃ. Ale to není změnou hláskovou, nýbrž kontaminaci: byla slova rozdílná antikrist a arcipřišt atp., jejich první členy anti- a arci- spojovaly se, a anti- změněno v anci- podle arci- (jakož naopak arci- změněno v anci- podle anti-anczypryſſt Lact. 16ᵇ, anczyprzyſſt Boh. 26ᵇ a j.).
![[391]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00403.jpg){kind=link}