[387]číslo strany tisku(z -tьmi), platný, plátno (z -tьn-) atd. Kde tu je ť, tu stalo se to analologií, na př. v nom. zeť, lať, labuť atp. je ť podle gen. -ti t. j. -ťi nebo -tě t. j. -ťe atd.
Tím způsobem proniká ť zejména v substantivech -tь vzorů host a kost, zvláště v nářečích východních, dílem také v Čechách (v Chodsku, Zbirožsku a v Krkonoších). V nářečích ostatních a v češtině spisovné vyskytují se -t a -ť vedle sebe, na př. kost a lať, a bývá tu v jistých druzích těchto substantiv -t, a v jiných –ť. Vidí se totiž:
že novota -ť ujala se všeobecně tam, kde bylo stejně znící ale jiného významu slovo s -t, na př. prsť humus, s nejstarším známým dokladem pro -ť prſt OtcB. 150ᵇ, pro rozdíl od prst digitus; a
že novota -ť proniká a ujímá se zvláště v těch substantivech, která od svých náležitých vzorů host a kost se odchylují a podle oráč a dušě se skloňují, na př. zeť gen. zetě (m. zeti), rtuť gen. rtutě (m. rtuti); substantiva kmene -stь mají těchto odchylek celkem málo, proto zachovalo se v nich náležité -t veskrze, na př. kost, kostmi atd.; substantiva ostatní víc a více přecházejí pod vzory oráč a duše, proto jest u nich novota ť hojnější a šíří se víc a více, na př. zeť podle gen. zetě, lať a laťmi podle gen. latě, chut podle gen. chuti a chuť podle gen. chutě, pout podle gen. pouti a pouť podle gen. poutě atd. V této míře bylo a jest v tvarech sem patřících t a ť také v jazyku spisovném doby nedávno minulé a starších spisovatelů nynějších. V textech, které pečlivě rozeznávají t a ť, píše se smrt, kost atp., nikoli smrť, kosť, na př. smrt Háj. 41ᵇ, hoynoſt t. 44ᵃ, obět Br. Isa. 57, 6, pamět t. Ezech. 21, 23, hrſt t. Num. 5, 26, čeſt t. Mal. 1, 6, maſt t. Ex. 30, 33, złoſt t. Gen. 6, 5, smrt Rosa 51, koſt t. 48, smrt Pelzel (1798), kost t., smrt Pal. 2[16]) Tu pak zacházelo se v omylu tak daleko, že se psalo i jesť m. jest (Erben v stč. textě Kat. 1860, nikoli téż ve ŠtítE. 1852, RhasE. 1864, SalE. 1867; Jireček v stč. textě DalJ 1878; Kořínek v nč. textě lat. mluvnice 1890)., 2, 5, žalost t. 257 atd.; odchylné smrť, kosť atd. konstatováno jako dialektické u Pelzla (1798) str. 44 – 45 a u Nejedlého (1804) str. 145. V jazyku spisovném je -ť a zvláště -sť novota, a pokrok značnější učinila novota tato teprve v posledních letech pomocí umělou, když se do mluvnic školních přijalo mylné pravidlo, že prý smrť, kosť atp. jsou tvary náležité*). Ale starší usus není tím nikterak vytištěn ani správnost jeho otřesena. (O šíření novoty smrť, kosť atd. viz mou rozpravu Staročeské sklonění substantiv kmene -? 1891 str. 29 – 32).
Za psl. tьma č. tma je dial. ťma BartD. 105. To upomíná opět na pol. ćma. Oboje, č. dial. ťma i pol. ćma, může býti analogií podle dial. ťemný (temný) a pol. ciemny, anebo může býti příčina zvláštní ve skupení tm (z tьm).
![[387]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00399.jpg){kind=link}