[128]číslo strany tiskuzemᶥan atp.; ale je tu psáno jen -a- bez praejotace, nebyla tu tedy praejotace ani u výslovnosti; praejotace, která tu zajisté byla v době předcházející, tedy zanikla.
b) Jotace, v češtiné staré z pravidla zaniklá, vyskytuje se pozdějipřece. Jsou totiž texty, vesměs mladší, které v případech sem patřících praejotaci psánu mívají, kde tedy psáno ia nebo ya. Ale nekaždé psané ia, ya znamená dvojhlásku ᶥa nebo ᶥá.
Tu dlužno především eliminovati příklady s ňa, ďa, ťa (a ovšem i s dlouhým ňá atd.). Když v XIV stol. staré ně u výslovnosti skleslo v ňe, vyvinul se způsob, psáti hlásku ň spřežkou ni nebo ny[12]*Nč. adjekt.němý a dat.zájm. k-němu mají stejně psané slabiky něm-, a také stejně znící = ňem-.V stč. bylo však znění rozdílné: bylo adj.ňěmý (stsl. a psl. nêmъ) a zájm. k-ňemu (stsl. a psl -ňemu). Adjektivum němý psalo se na př. nyemj, zájmeno k-ňemu pak psáno k-nemu. Psaní toto je výmluvné v rukopisích na jotaci přísných t.j. takových, kde se litera y (nebo i) píše jen tam, kde se má známenati hláska i nebo j, v rkpech těch nepíše se y (i) nikdy jako pouhé znaménko změkčovací. Později nastala změna. Jotace, t. j.i v ňěmý = ňᶥemý atp. , sklesla, starší ňěmý změnilo se v mladší ňemý. Změna ta stala se u výslovnosti a psání staré nyemy zůstávalo dále. V tomto pak psaní bylo slyšené ňemý vyjádřeno psaným nyemy, bylo slyšené ň- vyjádřeno spřežkou ny-. — a podle toho pak také dat k-ňemu psán k-nyemu, a vyvinulo se pravidlo, že hláska ň se má psáti spřežkou ny nebo též ni, a že vůbec měkké souhlásky ň-, ď- ť, (později také ž) se mají psáti ny-, ni-, dy-, di- atd*), a rovněž tak vznikl způsob psáti di, dy a ti, ty za hlásky ď a ť; tu pak na př. v psaném ſſtieniatka HusPost. 45ᵇ neznamená se čtení -nᶥá-, nýbrž ňá, jotace tu psaná je jen znaménko grafické, změkčovací.
Při č-, š-, ž-, j-, ř- pak bývá nesnadno rozhodnouti, má-li jotace po těchto hláskách psaná platnost fonetickou = ᶥ-, či je-li pouhým znaménkem změkčovacím. Na př. v EvVíd. psáno poczyatek Jan. 2, 11, poczyatka Mat.12, 45, przyatele Luk. 2, 43 atd. Když se domníváme, že pro hlásky č, ř také písaři EvVíd. mohly stačiti spřežky cz, rz, jako stačily písařům jiným a jako často také jemu stačily, když totiž na jiných místech psal czaſſ Jan. 2, 4 atd., tedy se nám zdá, že tam, kde píše poczyatek, chtěl naznačiti znění dialektické počᶥátek (srov. slc. počiatok = -čᶥá-), a podobně psaním przyatele (srov. slc. priatel) atd. Když však povážíme, že týž písař píše také geſſczye Jan. 2, 4, aor. rzyeczyechu t. 9, 12 a j. m. ješče, řečechu, že tedy i na místech nepochybných psává czy, rzy za č, ř, tedy uvěříme, že mohl psaním poczyatek, przyatele atp. rozuměti a naznačovati také znění počátek, přátelé atd. Úhrnem, z EvVíd. nelze se o této věci dopátrati ničeho bezpečného, a to platí pokud vím, o všech textech starých, které v případech sem patřících praejotaci psánu mívají. Je možná, že tu praejotace bývala u výslovnosti dialektické a že se říkalo na př. počᶥátek, přᶥátelé atp.; ale ze psaných památek jazyka starého to dosud dokázáno není.
Po l jotace z pravidla vůbec nebývá.
![[128]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnI/00140.jpg){kind=link}