poče oheň s něho jíti
[1890] tak hrozná plamenná záře
jako z výhně od kováře.
S Lavrinkem se mužsky speři,
prudce jeho v ruku udeři,
až mu prsten vyskoči.
[1895] Jakž jej Jetřich náhle zoči,
da jej mistru Hilbrantovi,
sta se škoda Lavrinovi.
Hilbrant poče vesel býti
a řka: „Již jej také mohu bíti.
[1900] Neb vidieše každého mužíka,
Lavrin běže velmi zkřika,
vida nad lidmi takú zhúbu.
I káza trúbiti u vojenskú trúbu
jednomu mužíku, rozkáza jemu,
[1905] káza před horu běžeti mu,
aby trúbil z svého hlasu.
Ihned rúče toho času
přijide pět obróv vskóře,
ti slušiechu všickni k té huoře.
[1910] Poslušni Lavrinka byli,
všickni mu rádi slúžili.
Když obři před horú biechu,
ihned tomu mužíku vecechu:
„Co král Lavrin myslí tiem,
[1915] že nám tak brzo kázal sem?
Které sú to noviny?“
Odpovědě mužík jiný:
„Nám pohřiechu těžce leží,
mnozí zbiti a druzí běžie,
[1920] kam kto móž jedno utéci.“
Král Lavrin obrátil pleci:
„Probóh, móžete li mi co pomoci,
ať stanú těch lidí skoci.
Čiňte jako věrné sluhy,
[1925] pomozte králi z núze i z túhy.“
Obrové se vzhóru tisknú,
ale málo vzechu zisku.
Kapitola paddesátá
Hilbrant vece tak Vítkovi
a Vzteklému Volfartovi
[1930] a řka: „Radímť vám, buďte v komoře,
a nedojdete velikého hoře.
S kým byste chtěli bojovati,
však nemóžte ižádného viděti.
Snad by se vám stala vada,
[1935] veď se tepruv počne sváda!
Obróv pět přišlo mocí,
tiť chtie mužíkóm pomoci,
na naše tovaryše velmi sekú,
krev z nich teče jako řekú.“
[1940] Když to Hilbrant právě zoči,
velmi brzo k nima skoči.
Starce oba uzřesta ráda,
neb by se jim skoro stala vada
od těch přehrozných obróv.
[1945] Tehdy Vítek Vilantóv
poče k Volfartovi mluviti:
„Tak náma najhoršíma býti,
jako dojkám tuto státi,
lépe nám životy dáti.“
[1950] Volfart křičieše, jako by se vztekl,
a řka: „Vítku, pravdu si řekl!
Nezákon nám státi déle,
pójdem, povidieme, kterak se tam veselé.
Kdež zvuk neb křik uslyšíme,
[1955] také se s nimi sperčíme.
Jáť udeřím, več tna ránu,
leč buď kámen, leč buď v stěnu.“
Ihned druh druhu štít na rámě vázáše.
