[1615] byl by zabit skuoro od nich,
tobě nelze viděti jich.
Vezmi prsten tento k sobě,
budúť divy známy tobě,
mužíka uzříš každého,
[1620] poslúchajž kázanie mého.“
Dětleb: „Což kážeš, to chci učiniti.“
Poče velmi vesel býti,
že mužíky všecky vidieše,
kam chtieše, tam jdieše.
[1625] Všecko tajemstvie zjeveno jemu,
tak dobře jako jich kterému,
povědě Dětleb stoje:
„Raď mi k tomu, sestro moje,
bych mohl jmieti své oděnie,
[1630] učinil bych div nynie.
Ani střiebro ani zlato,
dal by každý život za to.
Tiem bych tě chtěl ujistiti,
života ijednoho nepustiti.“
[1635] Tehdy Krimhulta, králová té hory,
vede jej do jedné komory.
Tu uzře oděnie všeliké,
jmějieše radosti veliké.
Najprv se k svému uteče,
[1640] Krimhulta jej ihned obleče,
štít uváza a helm vstavi
a řkúc: „Brachku, ještěť pravi,
nedbajž na kniežata jiná,
chovaj se jedno Lavrina.
[1645] Neb kdež by Lavrin ostál tobě,
nevidělať bych, co vzdieti sobě.
Kdyby mu zmek to štěstie dal,
ijeden by živ neostal.“
„Leč čert, leč dva, toť nic nenie,
[1650] když já mám ve cti oděnie.
Ba hyběti bude Lavrinovi,
tomu nectnému královi.
Vždyť mu zdéřem jeho kuoži,
ať ne meči, ale noži.“
[1655] Ona vece: „Brachku milý,
máť dvanádste mužóv síly.“
„Ač by jich tisíc měl,
však bych se s ním bíti směl.
Nehroz mi tiem, sestro nic,
[1660] bez tovaryšóvť nepójdu pryč.
A neb vesele odtud pójdem,
a neb veliké práce dojdem.“
Poče jej míle žehnati,
jakž koli kdyžto máti
[1665] pryč provázie své dietě,
tuť nevie, co sobě zdieti,
nevědě, kterakť se zvede.
Dětleb opět nan ni vzhlede
a řka: „Naše řeč má býti krátka,
[1670] pověz mi, kde ležie, nebožátka?“
Ona vece: „V zklepě ležie,
tvrdé na nich jest vázanie
a jsúť u veliké práci.“
On vece: „Já je skoro ukráci.“
Kapitola XLIIII.
[1675] Neučini nic meškánie,
pobra meče i oděnie
i nese jim do žaláře,
ano jde z nich taká záře,
ano se jim velmi stýště,
[1680] světlo se jim nikdy neblýště.
Tam jim potmě oděnie vrže
