jmieti,ještě viece chci pověděti:
Jí sem všecko poručil,
[1095] nic sem od nie neodlúčil.
To z vás každý dobře věz,
leč buď král, leč buď kněz,
i což na světě zemí koli,
v horách, v lesiech neb na poli,
[1100] všechny bych ty země kúpil,
však bych své hory nepostúpil.
Zlatem bych to vše zaplatil,
země své však bych neztratil.
Jedno zlatem a drahým kamením
[1105] byly by vše zaplaceny.
Zajisté chci pověděti,
mohl bych ještě zlata mieti
za tři země bohaté,
jako sú kde země jmenovaté.
[1110] Topaziony rozličnými
všecko bych zpravil, kameny drahými,
i všelikými jacinkty,
také mnohými granáty,
což rozličných kryzelitóv
[1115] i také předrahých proselitóv.
Kto by mohl všecko jmenovati,
neuměl by se z toho vypraviti,
neb zvěděti všech jich moci,
některé svietie ve dne i v noci.
[1120] Druhé má tu moc také,
že dává veselé všaké,
ani mu jest chudu býti,
když móž toho kamenie dobyti.
Všechno po jeho vóli jest,
[1125] máť radost, zbožie i čest.
Vše, což žádá, se stane,
komuž se jmieti dostane
to tak předrahé kamenie,
o němž již nechám pravenie.
[1130] Toť pravím, Dětlebe pane,
toť jest již poddáno vše.“
Kapitola třidcátá
Dětleb povědě tak:
„Zajisté libo mi však,
že sem se byl na to snažil
[1135] a svój život za tě vážil.
Daj mi mú sestru viděti,
chciť tobě nad jiné přieti.
Ač jest pravda, co s ty pravil,
pomni, žeť sem tě smrti zbavil.
[1140] Lavrine, ctný rytieři,
prav pravdu, jakž tobě věři.“
Povědě Lavrin, malý kněz,
„Dětlebe, to zajisté věz,
sestra tvá šlechetná paní jest,
[1145] majíť ji všeckny panie v čest.“
Poče Dětleb vesel býti,
že mu jest k své sestře jíti.
Hilbrant, ten múdrý muž
vece: „Buďte přietelé juž.
[1150] Pane milý, mé rady slyš,
buď Detlebóv tovaryš.
Přej tomu silnému reku,
móžť pomoci proti všelikému člověku.
Móžeš jej za tovaryše jmieti,
[1155] ačť on bude s pravú věrú přieti.“
Jetřich uposlúcha mistra svého
a řka: „Chci býti rád přietel jeho.“
Vstav Hilbrant poče tam jíti,
by mohl s Jetřichem mluviti
[1160] a k tomu jej připraviti,
aby přietelé spolu mohli
