[955] Lavrin uzře, že se zle mele o něm,
káza se pod jedlí skrýti
a Dětlovi proti nim jíti.
Dětlev pod pněm Lavrina schova,
sám se k bití přihotova,
[960] jede proti nim z lesa
a své kopie v ruce nesa
a řka: „Daj mi ještě toho Lavrina,
jakž jest všecka čest míla.“
Darmo Detleb prosbu ztrati,
[965] Lavrina Jetřich nerodi dáti.
Když kopie chtieše spustiti,
Dětleb nerodi postúpiti.
Když ta dva udatná muže
právě beze všie núze,
[970] hnasta na se tak vítězsky,
kopie zlomista rytiersky.
Tuž pak na zemi skočista,
prudce se mečoma bista.
Dobyv každý meče s svých nožnic ostrého,
[975] rubáše jeden v druhého.
Počesta taký boj bráti,
až mě tu by hrozno státi.
Druh se na druha hněváše
a hrozné rány dáváše.
[980] Zvuk slyšiechu za puol míle,
komuž bieše poslúchati píle.
Dětleb poče hněviv býti,
na Jetřicha se říti
i poče naň velmi bíti,
[985] chtě Lavrinka zprostiti.
Udeři naň silnú ranú,
až mu štít letě na stranu.
Poče jej velmi rubati,
až Jetřich poče postupovati.
[990] To učini pro velikú péči
i poseže k svému meči,
chtieše toho šermováním zbýti,
by ho Dětleb nemohl bíti.
Mistr Hilbrant povědě stoje:
[995] „Slyšte, tovarystvo moje,
Vítku, Volfarte, udatná reky,
bez vady jsta udatná člověky.
Nedajme se jima déle séci,
račte na Detleba téci!“
[1000] Což rozkáza, to musi býti,
sám se na Jetřicha říti
a na Dětleba tato dva.
Ukrotista jej jedva,
an se tak silně bráni,
[1005] bezmála oba rani.
Až musi svój meč schovati,
muši jich rady poslúchati.
Hilbrantu přijide nová rada,
kopie svého pána požáda,
[1010] tu se jeho také nepusti,
až svój meč v nožnice vpusti.
Povědě Hilbrant, ten starý muž:
„Buďtež přietelé juž
a nevaďtež se déle,
[1015] prosímť vás za to cele.
Nedám se vám déle bíti,
musíte přietelé býti.“
Lavrinka také uvedechu u přiezen,
tak že jeho jmějieše za vězeň.
Kapitola XXIII.
[1020] Tepruv Lavrin z hory vyjide,
když se Jetřich a Dětleb snide.
Ihned Dětleb jede do lesa,
vráti se a svaka nesa.
Hněvivě naň Jetřich vzhlede,
[1025] Vítek hněvy až pobledě.
Oba naň nemíle hleděla,
a neb sta s ním práci jměla.
